Tak jsem se zas jednou dočetla, že by se šachy měly učit ve škole jako povinný předmět. Že by dětem zlepšily kombinační, strategické i logické myšlení. Že by tak nějak automaticky zvýšily jejich intelektuální schopnosti. A tvrdím, že je to blbost – lépe řečeno jedna z těch zcestných idealistických myšlenek, které ve střetu s realitou nemají šanci na úspěch.
Říkám to jako člověk, který nad šachovnicí strávil tisíce hodin a velký kus mládí a který se celkem pětkrát ocitl v roli vedoucího šachového kroužku, a to v různých dobách, na čtyřech různých místech a s různě starými a šachově pokročilými dětmi. Pro svoje tvrzení mám několik důvodů.
Šachy nejsou pro každého. Nevykládejte si to špatně, ale tohle je prostě fakt. Stejně jako nemůže každý hrát na housle nebo cvičit gymnastiku, nemůžeme všechny děti naučit hrát šachy. Většinu sice můžeme naučit tahat figurkami (snad s výjimkou jezdce a rošády – tohle už vyžaduje určité IQ ;-)), ale to ještě není hra, o které hovoří zastánci myšlenky šachu jako povinného předmětu – tj. hra, která zvyšuje intelektuální schopnosti a rozvíjí kreativní myšlení. Samotné tahání figurkami podle pravidel, bez proniknutí pod povrch pozice, trénuje mozkovou činnost asi tolik jako žolík nebo člověče, nezlob se. A věřte mi, že tuto základní znalostní úroveň nedokáže překročit ani část dětí, které se šachu věnují v zájmovém kroužku, a tudíž u nich lze předpokládat alespoň minimální vlohy a motivaci.
A teď si představte, že jako povinný předmět by šachy neminuly ani takové žáky, kteří svou absencí logického myšlení dohánějí učitele k šílenství. Vštípit těmto dětem základy matematiky je skoro nad lidské možnosti. A nutit je do šachu? Do toho by se pouštěl snad jen blázen.
Šachy každého nebaví. To je skutečnost, která některým nadšeným šachistům zřejmě uniká. Část dětí šachy hrát nemůže – a daleko větší část je hrát ani nechce. Ono totiž samotné IQ nestačí, jsou tu i jiné potřebné předpoklady. Vidím to na vlastních dětech, které se v naší šachové rodině s figurkami seznámily zcela přirozeně už v útlém věku, intelektové překážky taky neměly (dvě z nich se naučily číst ve čtyřech letech), ale šachista ze žádného z nich není a nebude. Jedno dítě nasměrovaly jeho vyhraněně humanitní a umělecké sklony úplně jinam, další (to, které se naučilo číst „až“ v pěti), je na šachy příliš živé a extrovertní a třetí dítě sice šachy pár let hrálo a ne úplně špatně, ale pak dalo přednost jiným zájmům.
Konkurence je zkrátka silná a chytré dítě má dnes mnohem více možností, jak se realizovat, než kdy v minulosti. Navíc šachy mají vedle virtuálních her a dalších módních novinek nálepku konzervativní, „dědečkovské“ zábavy, což mládež přirozeně netáhne. Obávám se, že povýšení na povinný předmět by jim na atraktivitě nepřidalo, ale spíše ubralo. O tom, jak „nadšeně“ by do tajů šachu pronikali žáci základních škol v rámci povinné výuky, si naprosto nedělám iluze. A ono to aspoň trochu nadšení chce - jinak by se moc daleko nedostali a přínos takové výuky by se blížil nule.
Školství na takový krok není připraveno a nejspíš nikdy nebude. I když pomineme podle mého názoru velmi pochybný efekt povinné výuky šachu, narazíme na řadu praktických překážek. Kdo by asi tak ty povinné šachy učil? To máme na ZŠ tolik učitelů – šachistů? Nebo by to řešil nějaký doškolovací rychlokurz? Stala by se ze šachů další pracovní výchova a vyfasoval by je kantor, který zrovna potřebuje nabrat další hodiny?
Nic proti pracovní výchově, ale šachy podle mého opravdu každý kvalifikovaně učit nemůže. A je k tomu potřeba umět něco víc než jen tahat figurkami. Jinak by ty hodiny měly asi takový smysl jako výuka angličtiny učitelem, jehož znalosti končí u třetí lekce.
No a věřit, že by školy problém řešily cestou externích vyučujících šachu, to už je v dnešním přebyrokratizovaném a finančně utaženém školství opravdu čirá utopie.
Podtrženo, sečteno: výsledkem takového pokusu by nebylo rozšíření intelektuálních schopností žactva, ale jen další blamáž českého školství ve stylu „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“. (V tomto světle mě napadá, že projekt „šachy do škol“ by byl ideálním kandidátem na úspěšného žadatele o dotace EU :-))
K napsání tohoto blogu mě inspiroval článek „Šachy by se měly učit ve škole, říká expert“, který vyšel 11. srpna v tištěné verzi MF Dnes (na iDnes.cz jsem jej bohužel nenašla, takže nemohu připojit odkaz). Rozesmál mě tam argument o průzkumu, který zjistil, že děti trénující jeden rok šachy prokázaly v psychologických testech výrazně lepší mentální dovednosti než ty, které šachy nehrály. No to je opravdu překvapení. Asi takové jako zjistit, že děti cvičící gymnastiku jsou pohybově zdatnější a netrpí tolik nadváhou nebo že děti hrající na klavír mají lepší hudební sluch. Podle stejné logiky jako „šachy do škol“ by se mohlo požadovat zavedení povinné gymnastiky nebo rozšíření hudební výchovy o hru na klavír – a rázem tu máme generaci štíhlých a mrštných dětí s lepším hudebním sluchem. Jenže tak jednoduché to samozřejmě není. V této úvaze předpřaháme vůz před koně a podobné je to se šachem.
Ti malí šachisté nejsou chytří proto, že hrají šachy. Oni začali hrát šachy právě proto, že jsou chytří. Sorry, ale tak to prostě je.
P. S. Pro čtenáře šachisty: pokud vám připadá, že tady zbytečně kopu do vlastních řad, tak vězte, že to dělám právě z důvodu, že mám šachy ráda. Proto nechci, aby se ze zajímavého koníčku staly nenáviděným povinným předmětem, který je potřeba přetrpět, odučit, odfláknout... To si od nás královská hra opravdu nezaslouží.
