Jsou místa divně zlověstná nebo naopak velkolepě majestátní, kde člověku není do smíchu ani do řeči. Kde pociťuje zvláštní tíhu, která mu stahuje hrdlo, a mimoděk zvedá pohled do výše, jako by tam hledal něco, co není
Jsou místa divně zlověstná nebo naopak velkolepě majestátní, kde člověku není do smíchu ani do řeči. Kde pociťuje zvláštní tíhu, která mu stahuje hrdlo, a mimoděk zvedá pohled do výše, jako by tam hledal něco, co není přímo vidět, ale co je skoro hmatatelně cítit. Přesah, vyšší smysl, duchovno - tak všelijak se tomu může říkat.
Některá místa nesou tuto tíži zcela zjevně a nepokrytě – kostely, hřbitovy, stará vězení. Tam všude lidé ztichnou a na okamžik nehledí ven, nýbrž do sebe. Velcí vtipálkové ještě utrousí pár veselých slůvek, která tentokrát nikoho nerozesmějí, a posléze i oni zmlknou v pokoře. Je to tak správné, protože i pokora patří k životu. Právě ona je pravým smyslem takových návštěv, což naši předkové věděli daleko lépe než my bláhovci, kteří se těmto místům vyhýbáme a v honbě za zábavou se neustále snažíme chmurám utéci. (Marně, protože ony nás, tak hloupě nepřipravené, nakonec stejně dostihnou.)
Na druhé straně existují místa, jejichž prokletí můžeme cítit, třebaže ne přesně definovat. Trosky stavení, které kdysi dávno lehlo popelem a nikdo neví, jak se to vlastně stalo, ale nikdo na tom místě už nikdy nestavěl. Vnímavý návštěvník dobře chápe proč.
Ovšem zcela zvláštní a mimořádnou pozici mezi všemi těmi místy má jedno, o kterém chci dnes psát. Zlověstné tak, že to vnímá nejen každý příchozí, ale i sama příroda, která diskrétně ztlumila své projevy. Opravdu. Já tam byla v květnu, ale v Osvětimi jako by vládl věčný podzim.
Už předtím jsem věděla o historii tábora dost a domnívala se, že mě tam nic nezaskočí, což byl omyl. Jiné je číst v knize, jiné je vidět ve filmu a jiné je vstřebávat informace přímo na místě hrůz. Teprve tam, když se na člověka ze sluchátek valí ta nepředstavitelná čísla a za některými vidí konkrétní lidské osudy, může se přiblížit k pochopení rozměrů té katastrofy. Přiblížit, protože pochopit ji v celé obludnosti nelze.
Preventivně jsem se dopředu obrnila lehkým cynismem a myslela si o sobě, jak nejsem otrlá, ale stejně jsem jeden moment nevydržela. V části věnované dětským vězňům a Mengeleovým pokusům jsem strhla sluchátka a šla na ostatní počkat ven, na vzduch. Jsou informace, které by se matce z hlavy dostávaly jen těžko, a já tam chci mít veselejší věci.
Ale i s vynechávkami toho každý návštěvník uvidí a uslyší tolik, že se mu kus těch strašlivých provinění a utrpení usadí na bedra a tlačí je pořád níž. Dokonce i chlapi, kteří nebrečeli možná od dětství, tam mezi baráky nenápadně vytahovali papírové kapesníky. Když je těch cizích vin už příliš, někdo zkusí setřepat je ze sebe černým humorem. Jenomže velmi rychle pochopí, že tady to nefunguje. Osvětim se zkrátka vzpírá všem běžným měřítkům a zažitým postupům.
Nic naplat, na tomto místě se člověk pořádně nadechne, teprve když projde branou zpět do života a nechá všechno to peklo za sebou, zdánlivě. Protože potrvá ještě hodiny a dny, než se mu přestane vracet. A to ještě netuší, že kousek, docela malý kousek Osvětimi si s sebou ponese už pořád.
Jestli má Osvětim vůbec nějaký smysl, tak jedině jako memento natolik hrůzné, aby na věky zapůsobilo na celé lidské pokolení. Čas od času bychom si to memento připomenout měli, bez ohledu na data a výročí. A zejména v těžkých dobách, které plíživě přicházejí a znovu volají z hlubin temné duchy dřímající v samotné lidské podstatě. V poslední době je tyto duchy slyšet stále častěji, ozývají se ve výkřicích extremistů, ale i v řečech spořádaných občanů a v oficiálních projevech politiků. Nejistá budoucnost těmto temným hlasům přeje, takže jednou může stačit pouhá jiskra a pár tupě stádních hlav vymetených zvenku i zevnitř coby předvoj, aby se rozhořel požár, který bude pozdě hasit.
Možná proto dnes myslím na Osvětim a říkám si, že by ji jednou za život měli povinně navštívit všichni a hlavně mladí. Není tak daleko a její návštěva určitě vyjde levněji než obvyklé cesty za turistikou a za zábavou. Bude to výlet, ze kterého si cestovatel nepřiveze ani suvenýry ani opálení, ale něco daleko cennějšího. Pojede si tam pro vzpomínku, možná jen drobný střípek, ale pevně zahnízděný v srdci, kde bude mít kouzelnou moc překřičet temné duchy a dát zvítězit dobru. Pojede si tam pro malý kousek Osvětimi v sobě.
Snad ho nikdy nebude třeba, ale bude dobré ho tam mít, pro všechny případy.
