Podnikové chaty. Fenomén, kterému odzvonilo.

Kdo jste titulek přečetl jako „podnikové čety“, asi nejste tím správným adresátem. Tento článek není o „chatování“, nýbrž o „chataření“. A osloví spíš pamětníky, kteří vědí, že jsme se za socialismu nestali jen národem individuálních chatařů a chalupářů.

Jak se dovolenkovalo za socialismu? Různě. Kdo měl peníze a možnosti, vyrážel k moři, kdo měl vlastní chatu, jezdil tam, kdo měl auto a stan, užíval si kempování, a kdo měl aspoň babičku na venkově, mohl ji navštívit. Pokud jste ze jmenovaných věcí neměli vůbec nic – tak jako moje maminka, která ovdověla a zůstala sama se třemi dětmi – zbývala vám skoro jediná dostupná možnost, která se jmenovala podniková chata. A řeknu vám, že z pohledu dítěte to možná byla ze všech variant ta úplně nejlepší, protože podniková chata byla jednoduše SUPER!

Tedy alespoň ta „naše“, na které jsem trávila snad patnáct dovolených a nikdy mě nezklamala, protože:

-         Dítě touží vracet se tam, kde to dobře zná, a my se vraceli nejen na známá místa, ale i za kamarády. Každý rok se tam sešla parta dětí, někdy stejná a jindy hodně obměněná, ale vždycky skýtající spoustu zábavy.

-         Duch pospolitosti, který plyne ze společné kuchyně a umývárny, může vadit dospělým, ale děti si ho rozhodně užívají. Většina dočasných obyvatel chaty se už znala nebo rychle poznala, takže se večer hrávaly karty, sedávalo se u táboráku, povídalo nebo zpívalo a my děti zažívaly ráj. Televize nebyla a nikomu nechyběla.

-         I jinak si lidé byli blíž než na dnešních pobytech. Obchod byl v sousední vesnici, takže kdo jel autem nakoupit, většinou se zeptal nepojízdných sousedů (například nás), jestli nechtějí vzít třeba chleba. Když někdo pekl borůvkovou buchtu, dostaly ochutnat všechny děti. Kdo našel hodně hub, podělil se s ostatními. Na celodenní túru se klidně přibírali další zájemci a aktivní dospěláci vymýšleli hry pro celou dětskou bandu.

-         Než nám chatu mírně zmodernizovali, bývaly pobyty opravdu dobrodružné. Jako lednička sloužil „strašidelný“ sklep, kde jsme si my děti občas vyprávěly horory (a já se pak bála dojít pro máslo). Užitková voda se nosila po kýblech z potůčku pod okny a pro pitnou se chodilo k prameni asi 1,5 kilometru daleko. Po příjezdu to vždycky bývala naše první cesta a hádali jsme se, kdo se nejdřív té skvělé vody napije.

-         Kouzelné bylo už samotné místo. Podnikové chaty se většinou stavěly v horách a ta „naše“ stála na Ramzové, což byla úplná výhra. Pod okny zurčel potůček a za ním se prostíraly louky pro honičky a válení sudů s exkluzivní vyhlídkou na Šerák. Noční ticho přetínalo romantické houkání vláčku, který projížděl nejvýše položenou železniční stanicí na Moravě. A přímo přes silnici byl les plný borůvek, kde jsme v různých hrách trávili asi nejvíc času. Když o tom teď píšu, připadá mi skoro zvláštní, že se tam žádné  dítě nikdy neztratilo ani se nikomu nic nestalo. Nevím, jestli tehdy bylo o tolik bezpečněji nebo jsme dnes o tolik vystrašenější, ale své děti bych určitě nenechala, aby bez dozoru běhaly hodiny po lese.

Dnes je doba podnikových chat nenávratně pryč. Vyrůstaly v padesátých a šedesátých letech, kdy se na stavbě často brigádnicky podíleli sami zaměstnanci. A jejich čas vypršel zpravidla v letech devadesátých. Jednak se lidem otevřely zcela nové cestovatelské možnosti, jednak stouply jejich nároky a spartánské vybavení podnikových chat najednou přestávalo stačit. Ale hlavně se vedení nově zprivatizovaných podniků nezdály rentabilní - místo výnosu jen požíraly náklady a kazily firemní profit. Když se někdo (často přímo člen podnikového vedení) nabídl, že je výhodně (pro koho?) odkoupí, většinou došlo k rychlé dohodě. Z větších chat se staly penziony, z menších soukromé rekreační objekty.

Je jisté, že privatizace podnikových chat vždycky neprobíhaly nejčistší formou a starší zaměstnanci právem skřípali zuby. Nicméně proces to byl zákonitý, takže netruchlím. Podnikové chaty patřily k minulé době stejně, jako k té dnešní patří malé rodinné penziony. Po pravdě bych si dnes hodně rozmýšlela, jestli strávit dovolenou se společnou kuchyní a umývárnou. Ale pro dítě měla taková dovolená své neopakovatelné kouzlo.

To vzrušení, když nás o půl čtvrté ráno maminka budila a ověšení kufry, batohy a nezbytnými kyblíky na borůvky jsme spěchali na noční autobus. A pak rychlíkem, ve kterém jsme samou nedočkavostí už nikdy neusnuli a s blížícím se cílem cesty se nám rozbušilo srdce. Potom jsme opět ověšení zavadly kráčeli po silnici, počítali domečky a vyhlíželi ten náš, kdy se konečně vyloupne za zatáčkou... Ne, tomu vzrušení se už nic nevyrovná. Určitě jsem se na podnikovou chatu se společnou umývárnou a kuchyní těšívala víc než dnešní děti do luxusního hotelu.

No není to divné?