Proč trápit krasopisem dítka, která tuto dovednost na 99 % nebudou nikdy v životě potřebovat? Prostor věnovaný výuce psaní by se měl zmenšit adekvátně k poklesu jeho významu.
Bývala doba, kdy schopnost dokonale vykroužit písmena patřila k vysoce ceněným a ovládal ji jen malý okruh lidí. Tato doba skončila s vynálezem a rozšířením knihtisku.
Bývala doba, kdy jste se bez znalosti krasopisu neuplatnili v žádné úřednické profesi. Ukončil ji nástup psacích strojů.
Bývala doba, kdy korespondence měla převážně papírovou podobu a zčásti se psala skutečně rukou. Tato éra nenávratně zmizela s příchodem internetu.
Bývala doba, kdy se prvňáčci trápili nad písankou a bojovali s každým písmenkem tak dlouho, dokud opakovaně nevytvářeli téměř dokonalé kopie jeho předlohy. V českém školství tato doba setrvačností běží pořád dál. Se zažitou praxí písankového drilu zatím nástup nových komunikačních technologií nepohnul ani o píď.
Vidím to jako problém ve třech rovinách. První historicko-společenskou jsem už naznačila. Písmo má v lidské společnosti nezastupitelnou roli jako vizuální záznam jazyka a prostředek k uchovávání a předávání informací. Proto byl odjakživa kladen velký důraz na totožné provedení a tím i srozumitelnost jednotlivých znaků. Způsob záznamu se s vývojem společnosti zdokonaloval a zároveň klesal význam ručního zápisu, který postupně vytlačily daleko přesnější metody.
Druhou rovinou je pohled jednotlivce. Psací písmo lze využít na třech úrovních, které se výrazně liší nároky na kvalitu provedení. Krasopis je vyžadován na ručně psaných veřejných dokumentech - ovšem s takovými se dnes setkáme pouze výjimečně a v době, kdy dnešní prvňáčci dospějí, zřejmě už jenom mimořádně. Druhou úroveň tvoří záznamy určené jiným osobám, které nevyžadují krasopis, ale čitelnost. Jejich počet v posledních letech rychle klesá a s rozšířením moderní techniky na nižších stupních škol lze očekávat další pokles. Třetí úrovní jsou záznamy, které pisatel pořizuje sám pro sebe. I jich postupně ubývá, protože zejména mladší a technicky zdatnější lidé často preferují poznámky v elektronické podobě, které jsou čitelnější a lze s nimi dále pracovat (pracovní porady, vysokoškolské přednášky, tiskové konference... - tam všude jsou klasické zápisníky nahrazovány notebooky a spol.). Pro ručně psané poznámky hovoří zase rychlost a jednoduchost a je jasné, že už z těchto důvodů hned tak nevymizí. Na druhé straně si přiznejme, že poznámky psané rukou pro vlastní potřebu a záznamy v písankách z první třídy mají vizuálně společné jen to, že v obou případech mluvíme o psacím písmu (a někdy ani to ne, protože spousta lidí vlastní rukopis nepřečte a píše raději tiskacím).
Tím se dostáváme ke třetí rovině problému, kterou je smysluplnost intenzivní výuky psaní. Část dětí navzdory veškerému drilu škrábe jako kocour (aniž by tato okolnost sama o sobě negativně ovlivnila jejich budoucí školní výsledky – tedy s výjimkou známek za úpravu). Jenže ani prvňáčkům, kteří nosí ze psaní jedničky, zpravidla krasopis nevydrží déle než pár ročníků. Potom jsou nuceni zrychlit, ruka se vypíše a jejich písmo nabude osobitý charakter často připomínající písmo některého z rodičů. Proto tvrdím, že přínos hodin psaní není trvalý a neodpovídá vynaloženému času a úsilí. Hlavním výsledkem je, že učitelé mají méně práce s luštěním písemných prací žáků, ale i to jen na pár let, než si děti písmo upraví po svém.
Sečteno a podtrženo: výuka psaní ztratila svůj původní význam a vysokou užitnou hodnotu jak pro společnost, tak pro jednotlivce. Neříkám tím, že by se psací písmo mělo zrušit, ale přístup k tomuto vyučovacímu předmětu by měl být přehodnocen v souladu s poklesem jeho praktického významu. Jako rodič tří dětí si troufám tvrdit, že výuce krasopisu (pozor, nikoli pravopisu!) je v prvních ročnících základních škol věnována taková pozornost a vyhrazen takový prostor, jaké si dnes už nezaslouží. Proč nadále bazírovat na dokonalém provedení psacího písma, kterého část žáků stejně nikdy nedocílí, ale i ti úspěšní ho časem „zapomenou“ a s největší pravděpodobností nikdy nevyužijí? S argumenty jako tradice a „však jim neuškodí naučit se něco navíc“ na mě prosím nechoďte. Vždyť je tolik nových věcí, které se potřebují naučit a opravdu je v životě využijí! Kdyby se hodinová dotace psaní snížila na polovinu, mohlo by se v ušetřeném čase do těch dosud otevřených a vědomosti nadšeně hltajících hlavinek nalévat něco užitečnějšího. Případně by se stihlo zatraktivnit výuku formou her a prožitků, tak aby se vědomosti a dovednosti lépe vstřebaly. Jako rodič nemohu pominout ani domácí přínos: místo nudných úkolů procvičujících písmenka bychom čas věnovaný domácí přípravě mohli trávit daleko zajímavější debatou o nových poznatcích, které dětem budou skutečně užitečné.
Jestli si teď říkáte, že můj článek obhajuje nové písmo Comenia Script, které se podobá tiskacímu a zkušebně se zavádí v některých školách, tak jste vedle. Podle mého názoru toto písmo pouze dokládá, že daný problém existuje a je tak velký, že si ho všimlo i ministerstvo. Bohužel se zdá, že hlavním výsledkem celého projektu Comenia Script je zbytečně nákladný zmatek, ale jádro problému se stejně neřeší. Základní otázkou totiž není, jakým písmem se děti mají učit psát, ale zda má být na výuku psaní i nadále kladen stejný důraz jako na výuku čtení a matematiky.
Jinými slovy: zda chceme z dětí vychovávat tvůrčí bytosti schopné dostát všem novým nárokům 21. století nebo ztrácet čas marnými pokusy udělat z nich psací stroje.
