Padesátka na krku!

Ano, ano, čtenáři mí věrní, co chodíte i na soukromý blog: je to tady! Právě v den půlročního výročí mého působení na iDnes jsem se přistihla při psaní textíku s pořadovým číslem padesát. Přiznám se vám, že to takhle pěkně nevyšlo úplně náhodou, ale tím si nenechám kazit radost a vůbec: jdu pro šampaňské!

Na nadarmo se říká, že jubileum vybízí k ohlédnutí, a ani ode mě nic originálnějšího nečekejte. Chci nostalgicky zavzpomínat a vezmu to pěkně zgruntu, tj.už od doby preblogerské, kdy jsem závislost znala pouze z doslechu a o svých grafomanských sklonech měla jen nejasné tušení. Když má někdo psaní jako práci, nedá se přece čekat, že ho bude mít i jako zábavu. Ani já to od sebe rozhodně nečekala. A jak to tedy přišlo?

Řeknu vám, že nejdřív docela nenápadně. To si takhle nic zlého netušíce brouzdáte po internetu a narazíte na zajímavý text. Zjistíte, že autor podobných napsal víc, a postupně je pročtete všechny. Čas od času na stránku juknete, jestli něco nepřibylo. Když ne, kouknete na jinou.... Ale zatím jsou to pořád jen čtvrthodinky v pauzách mezi jinou činností. Nic, co by vám převrátilo život naruby. Nacházíte se v etapě zrání myšlenky.

Nápad na vlastní text přijde zcela náhle. Vypadne z vás během pár minut a rozhodnutí jít s kůží na trh nechcete odkládat. Najdete rubriku „první pokus“ a chvějete se vzrušeným očekáváním. Ono se to čte, ono se to líbí! V pokynech zjistíte, že s karmou přes dvacet byste měli pokračovat, a nadmete se pýchou. A to je zlom, od kterého už prakticky není cesty zpět.

Založíte si vlastní blog. Když máte takovou smůlu co já, dají vám první článek na titulku a vyšvihnete se nevídaných výšin, ze kterých se dá už jenom klesat. Na všech frontách. Ale stejně nedokážete přestat.

Přátelé, přiznejme si, je to tak: psaní je opravdu nebezpečná droga. Po pár týdnech blogování jsem na tohle téma dokonce začala psát ... uhádli jste, samozřejmě blog :-).  Jmenoval se „Propadla jsem peklu“, ale pak jsem si řekla, že by to jistý bloger mohl vzít osobně a slibovat si ode mě bůhví co... Navíc jsme na blog.iDnes propadli peklu vlastně všichni, tak proč to speciálně vytrubovat.

Místo toho chci u příležitosti dnešního jubilea zvláště zdůraznit, že jsem se k počtu padesáti blogů dopracovala nikoli s podporou svých blízkých, ale navzdory jejich ostentativní ignoranci až otevřené kritice (občas pramenící z naprosto marginálního faktu, že neměli co jíst a co si obléct). Někdy se jim zcela nepochopitelně nelíbilo, že píšu o nich - a to jsem se prosím TAK krotila! Jak vidno, ignorantům se stejně nezavděčíš, čili je načase přehodnotit situaci a nestavět do cesty tvůrčímu rozletu už žádné překážky z ohledů k bližním. Milánkové, máte se na co těšit!

Když jsem onehdy na blog šoupla i pokus o báseň, začaly o mně starší děti roztrušovat, že už mi definitivně hráblo a odteď se ode mě dá čekat už jakákoli blbost. A protože jako správná matka nechci jejich očekávání zklamat, dám sem pro jistotu ještě tohle:

Blogerská

Laskám slova,

zas a znova,

textík serverem profičí.

Nedivím se;

dobře vím, že

blog má život jepičí.

(Napadá mě pokračování, ale radši už končím. Ještě bych si jubilejním blogem pokazila pověst seriozní autorky...)