O slavičích jazýčcích a mlčenlivých partyzánech

Máte doma kluky a jde vám z jejich věčných honiček, bitek a pokřiků hlava kolem? Utěšujte se, že rodiče holek na tom bývají ještě hůř. Klučičí lomoz si zpravidla vystačí sám o sobě a při dlouhodobém cviku se rodiče naučí vypnout a nevnímat, dokud „neteče krev a nepraskají kosti“. Holky, aspoň ty z mého bezprostředního okolí, si uzurpují pozornost daleko úporněji.

Rozdíl mezi pohlavími se projevuje už v raném věku. Oč jsou hoši aktivnější tělesně, o to pilněji dívky procvičují komunikační dovednosti, které následně zdokonalují a úspěšně uplatňují po zbytek života. Pro rodiče malých dcerunek – kritickým obdobím bývá pátý až devátý rok života - to znamená obrnit se nekonečnou trpělivostí a proměnit se v živý trenažér komunikace, který je k dispozici kdykoli je třeba, tj. prakticky po celý čas, který tráví s potomkem v jedné místnosti. Jistě nemusím dodávat, který z rodičů zpravidla tohohle Černého Petra vyfasuje a který zbaběle prchá... do dílny, do garáže, do hospody, na ryby nebo kamkoli jinam, kam je malým slečnám vstup zapovězen.

Výstižně to štěbetavé období předvádí videozáznam z oslavy sedmých narozenin naší starší dcery. Vypůjčili jsme si tenkrát kameru, abychom tu slávu zachytili, a zhruba desetiminutový záznam ukazuje stále totéž. Osm nepřetržitě hovořících sedmiletých holčiček – VŠECH najednou – a devátou, dceru programátorů a dnes studentku matfyz, soustředěně konzumující svou porci dortu. Ano, výjimky existují :-)

Geniálně se s problémem malých žvanilek vypořádal můj tchán, od přírody mlčenlivý člověk, navíc jedináček a otec dvou synů, který na takový příval nemohl být duševně připraven. Když dostal za úkol vyvenčit tři vnučky ve věku od šesti do devíti let, dal jim před procházkou jasné instrukce: „Holky, půjdete přede mnou v takové vzdálenosti, abych vás ještě viděl, ale už neslyšel!“

Bohužel nejde o univerzálně použitelný recept a rodičům zkrátka nezbývá než se obrnit a přežít toto období s nadějí na komunikační zlom, který nastává nejpozději s nástupem puberty. Ne že by dcery ztratily výřečnost, to opravdu nehrozí, ale v tomto věku jsou už dostatečně vytrénované a raději tříbí své schopnosti v komunikaci se svými vrstevníky. Na rodičích si nadále pilují ostří svých jazýčků, což je časově daleko méně náročné, ale na druhé straně to znamená zase velký nápor na nervy. Někteří rodiče v takových chvílích dokonce zapomínají na prožité útrapy a idealizují si předchozí období malého „andílka“, kdy se v jejich hlavách občas po celé hodiny nestačila vylíhnout jediná souvislá vlastní myšlenka, protože se tam neustále dobývaly nějaké cizí a dožadovaly se pozornosti.

Poněkud odlišně se puberta projevuje u potomků opačného pohlaví, o čemž mohu poreferovat tzv. z první ruky, neb v ní vězíme až po uši. Synkové zocelení tisíci virtuálně povražděných protivníků se s nástupem puberty promění z lehce nemluvných hošíků v nefalšované mlčenlivé partyzány, ze kterých byste slova s informační hodnotou nevypáčili ani heverem. Rodičům nejčastěji adresují stručná sdělení jako „teď nemůžu“, „za chvilku“, „počkej“ nebo „nevím“. Ve škole se neděje nic, kamarády důsledně zapírají a bez sluchátek na uších si nepřipadají komplet. Jediným vnějším odrazem jejich niterného života jsou výkřiky typu „jeď...jeď...mám ho!... dobře... back ...BACK!... bacha...“ mířící do virtuálního neznáma. A vy se plížíte bytem s vraždou v očích a vzdáváte Bohu díky, že to třetí dítě je zas holka, ten malý něžný andílek „co na srdci to na jazyku“, který se nikdy nestane mlčenlivým solitérem a bude s vámi sdílet svůj svět a jednou z něj vyroste nová kamarádka, se kterou si pokecáte o módě i o životě. Jednou...

No a tak mám, co jsem chtěla, a je to tady zas. Sedmiletý blonďatý gejzír nápadů, myšlenek a SLOV. Nepřetržitý...

Někdy mobilizuji zbytky sil a nervů, laskavě naslouchám a snažím se, opravdu poctivě se snažím aktivně reagovat.

Někdy si zacpávám uši a toužím utéct hodně daleko.

A někdy se...Bůh mi odpusť to rouhání...těším na třetí pubertu!