Zrezivěly vám mozkové závity? Jste závislí na adrenalinu? Už vás život omrzel? OK, váš problém. Ale buďte tak hodní a mě z toho vynechte!
Překvapivě nebudu psát o otravách metylalkoholem, kterých stále přibývá, ani o těžkých alkoholicích, kterých stejných tempem ubývá. Jejich způsob sebevraždění ostatní nijak zásadně neohrožuje, ať už probíhá tradiční pomalou nebo aktuální rychlou formou. Ne ne, já mám na mysli úplně jinou sortu sebevrahů, co zdaleka nejsou tak neškodní a můžou to parádně zavařit i lidem, co mají jenom tu smůlu, že zrovna jeli kolem.
Sebevrazi, o kterých píšu, se s koncem léta vyrojí pravidelně každý rok. Mohou být obého pohlaví a různého věku, ale většinou jde o mladší muže. Vyznačují se těžkým fatalismem, co mi trochu připomíná indické řidiče, o kterých mi vyprávěl jeden známý. Ti prý trávili polední siestu tak, že si lehli do stínu svého povozu, ať už s motorem nebo bez, a v klidu usnuli přímo uprostřed silnice. Ostatní auta troubila, objížděla je – a někdy taky ne. To bylo v rukou osudu. „Když bůh dá, tak mě nezajedou,“ znělo jejich vysvětlení.
Nevím, na co spoléhají čeští sebevrazi. Spíš než na boha asi na duchapřítomnost řidičů. Ale jinak se chovají úplně stejně jako ti v Indii. Vzduch hřeje létem a oni si vyjedou na kole – do hospody nebo jinam, to je fuk. Jejich kolo samozřejmě nemá osvětlení, proč taky, když na něm jezdí jenom v létě. Akorát že v září sice ještě může být letně teplo, ale v osm večer už je tma jak v pytli a ve tmě je řidiči prostě nevidí.
Pro případ, že to náhodou čte nějaký ten pozdně letní cyklista, opakuji ještě jednou: řidiči vás opravdu NEVIDÍ! Nedělají to schválně, ale je to tak. I ve městě s pouličním osvětlením se stáváte pouhým letmým stínem, který se v záři reflektorů protijedoucích aut přehlédne tak snadno, až může být sakra pozdě. Pro vás.
Píšu o tom proto, že jenom dneska jsem během čvrthodinové cesty domů potkala hned tři cyklosebevrahy. Lemovali silnici coby nenápadná dekorace, jak jinak než bez helmy a v tmavém tričku, nejspíš aby ladili s pozadím.
Jindy takové věci přijímám se stoickou odevzdaností, ale dneska mě ti neviditelní cyklisti docela vytočili. Nejen proto, že byli tři, ale hlavně jsem po dvanáctce v práci byla celkem groggy a nebavilo mě zapichovat oči na stopkách do každého stromového stínu, aby se náhodou nerozjel zrovna mně pod auto. Jako že to jinak nedělám, tentokrát jsem na druhého a třetího zatroubila. Druhý cyklosebevrah mě ignoroval. Třetí na mě udělal sprostý posunek. Čtvrtému jsem se chystala zatroubit rovnou za zadkem, aby se mu konečně rozsvítilo – snad nejen obrazně, ale i doslova.
Dneska jsem toho čtvrtého nepotkala, ale určitě ho potkám někdy příště. Jestli do té doby nezhasne docela.
