O mrtvých účtech jen dobře

Ano, bude to o mrtvých účtech, ale ne o těch bankovních. O ty už se určitě někdo postará, i kdyby šly do mínusu - v tom případě se jistě ráda připomene banka :-). Ale co s osiřelými účty na sociálních sítích a internetu vůbec?

Když otevřu svůj účet na facebooku, čas od času mi tam problikne fotografie ženy, o níž vím, že je už půl roku po smrti. Vedle fotografie si můžu přečíst: společní přátelé 8. A to je zároveň důvod, proč pro mě tato žena pořád zůstává virtuálně živou a občas se mi připomene. Vlastně pro mě nikdy ani jinak živou nebyla, takže se na její existenci z mého pohledu vůbec nic nezměnilo. Nikdy jsem ji reálně nepotkala, nikdy jsem s ní ani nechatovala, jen jsem věděla, že je. A pak jsem se čirou náhodou dozvěděla, že už není. Kdyby této náhody nebylo, neměla bych ani tušení, že se něco změnilo. Ale od té doby, co o její smrti vím, mě každé další její vynoření z virtuálního moře lehce zarazí. Ona tu pořád je? Proč?

V dnešní době si každý může vedle své reálné existence vytvářet libovolný počet dalších virtuálních. Může jim dávat různé tváře, více či méně podobné té skutečné, a posílat je do virtuálního světa jako své lehce modifikované zástupce. Dokud žije a je toho schopen (třeba dokud nezapomene přístupová hesla :-)), řídí si sám jejich kroky jako jediný velitel pomyslné soukromé armády. Ale co pak, až odejde a jeho virtuální identity osiří? Hlasy jim umlknou, ale pořád zůstávají trčet ve virtuálním prostoru, poletují si tam jako novodobí duchové zemřelého, ukazují světu jeho rozesmáté fotografie, hlášky, myšlenky a spoustu dalších virtuálních stop. Pokud pozůstalí nemají přístupové kódy nebo zájem situaci nějak řešit, tito virtuální sirotci, za života zřizovatele tak hýčkaní, zůstávají po jeho smrti vydaní napospas virtuální džungli.

Záměrně říkám džungli, protože zatímco majitel profilu k němu už nic dalšího přidat nemůže, jeho virtuální okolí ano. Zmíněná žena zemřela za zvláštních okolností uzavřených jako sebevražda z neznámých příčin. Na jejím profilu se pak rozběhla debata, která by se jí zřejmě úplně nelíbila, ale už do ní nemohla nijak zasahovat. Asi jako by jí počmárali náhrobek, možná v dobrém úmyslu, ale přece počmárali. Ba co hůř, na hřbitov určitě nechodí tolik lidí, jako na facebookový profil.

Což na druhé straně samozřejmě může být i pozitivní. Přátelé si tak mohou připomínat člověka, kterého měli rádi, a mít pocit, že tady z něho kousek zůstal. Možná pozůstalí nemažou profil zemřelé ženy právě z těchto pietních důvodů. A možná to tak sama chtěla, když odešla vlastním rozhodnutím.

Je to novodobé dilema. Má člověk odejít ze světa i se všemi svými virtuálními identitami, vzít si je s sebou do hrobu a šmytec? Nebo je lepší nechat tady po sobě aspoň tuhle falešně živou virtuální stopu? I s rizikem, že sirotek bez dozoru trochu zvlčí a začne tropit neplechu.

A nemělo by se dnes do závěti psát: vedle své tělesné schránky existuji ještě tady a tady a tam a tam, přístupové kódy přiloženy. Až po mně zůstanou jen virtuální existence, přeji si s nimi naložit následovně: tento účet úplně smazat, na tento vložit oznámení o úmrtí (viz příloha) a tento  - například blogerský účet na iDnes :-) - nechat na památku žít. Co myslíte?