Známe je všichni, i když nebývá snadné na první pohled odhalit, kdo je kdo .....
Dříč bez zbytečných řečí a dlouhých cavyků prostě dělá práci, kterou má. Obvykle ji zvládá bez problémů a řada spolupracovníků ve firmě či v úřadě tak ani netuší, co všechno vlastně dělá. Když si přece jen s něčím neví rady, bere to tak trošku jako selhání a při žádosti kolegy o radu se tváří provinile.
O tom, co všechno dělá předstírač a jak moc je to náročné, vědí úplně všichni. Když se to na něj hrne, halasně si řekne o pomoc a dává při tom najevo, jak je narozdíl od ostatních neustále vytížený.
Dříč zůstává v práci déle, kdykoli to je potřeba, a skoro nikdy o tom nemluví. Než by vysvětloval, že ráno přichází později, protože včera zkysnul v kanceláři až do deseti večer, radši přijde do práce včas. Stejně ho tam čeká tolik úkolů, které za něj nikdo neudělá.
Když má přesčas předstírač, není v podniku ucho, které by o tom neslyšelo. Při následujících absencích a pozdních příchodech si každý hned vzpomene na jeho dlooouuuhé hodiny odpracované navíc.
Nastane-li problém, dříč se usilovně snaží přispět k jeho řešení. Předstírač se problému snaží co nejelegantněji vyhnout. Dokáže vyvinout až nečekané úsilí a vynalézavě nachází ty nejpádnější argumenty, proč právě on s tímto problémem rozhodně nijak pohnout nemůže – nezná to, neumí ono, nemá potřebný kontakt, nepřísluší mu ... a beztoho je tak zaneprázdněn, že už nic dalšího nad svou pracovní náplň nestihne.
Ve vztahu k nadřízeným se předstírač chová rektoskopicky. Zkušenější jedinec se dovedně distancuje od všech neúspěchů a s bravurou dlouhého cviku si dokáže přivlastňovat dosažené výsledky bez ohledu na to, jaký na nich má faktický podíl.
Dříč nemá rád plýtvání a s erárními prostředky šetří i v situaci, kdy nad ním zrovna nebdí oko šéfa. Kdyby pro sebe čerpal něco víc, než na co má nárok, cítil by se trapně - a nejspíš by ho to ani nenapadlo. Předstírač přesně rozlišuje prospěch svůj od prospěchu zaměstnavatele a ve chvíli, kdy stojí proti sobě, se řídí heslem „bližší košile než kabát“.
A tak dále a tak podobně.
Ale proč o tom všem píšu. Moje kamarádka, říkejme jí třeba Maruška, je typický dříč. Přes deset let strávila v jediné firmě, kde se postupně vystřídali majitelé, změnilo působiště a různě rozšiřovala činnost, ale co se nikdy nezměnilo, byla Maruščina ochota a úsměv. Pracovala spíš jako samostatná jednotka a jednala hlavně s lidmi vně podniku, takže kolegové a šéfové snad ani nevěděli, co všechno dělá a jak dobře. Jinak by se nemohlo stát, že když firmě ubylo zakázek a snižovaly se stavy, dostala výpověď právě Maruška, přestože práce, kterou dělala, byla stále žádaná. Přesněji byla žádaná v té podobě, v jaké ji vykonávala Maruška. Když ji nahradil její kolega, zájem obchodních partnerů se jaksi vytratil.
Po pár měsících se ukazuje, že firma, kterou spolu s mojí kamarádkou opustili ještě další lidé, má velké problémy a asi je vůbec neustojí. Možná si říkáte něco o božích mlýnech a čekáte, že svůj příběh zakončím happyendem, jak skromná Maruška našla skvělé a dobře placené místo, kde teprve náležitě ocenili její schopnosti. Jenže pohádkový konec se zatím nekoná. Třeba je to tím, že život není pohádka. Ale tuším, že zakopaný pes bude v Maruščině povaze.
O konkurzech, na které chodí, mám jen útržkovité informace, ale umím si je živě představit.
„Takže vy s tímto typem práce nemáte žádnou zkušenost?“ „No, vlastně jsem něco podobného už dělala, ale nebylo to úplně to stejné... tak trochu možná ano ... ale ne, po pravdě řečeno, tuhle zkušenost opravdu nemám.“ „Umíte nějaké cizí jazyky?“ „Na střední škole jsme měli němčinu, pak jsem chodila do kursu angličtiny. Domluvím se, to ano, ale žádná sláva to není. Přímo říct, že umím nějaký jazyk, to bych si opravdu netroufla, to ne.“ „Musela byste pracovat v tomto programu. Byl by to pro vás problém?“ „Tak to vážně nevím. Vždycky jsem pracovala s počítačem, to ano, mám na to i několik školení, ale zrovna tenhle program zatím neznám ...,“ odpovídá Maruška do už zavírajících se dveří.
Možná trochu přeháním, ale tak nějak podobně to nejspíš probíhá. A já říkám a teď už i píšu: Maruško, holka, prober se! Tohle je svět ostrých loktů. Aby si skromné a užitečné trvalky někdo všiml a začal si ji pěstovat, musí se nejdřív sama prodrat na sluníčko a nenechat se zahlušit vším tím plevelem, co roste všude kolem.
A vy, milí personalisté, lidskozdrojisté a jak si teď různě říkáte, koukejte při náboru pracovníků taky trochu za roh. Tady nejsme v Americe, sebeprosazování se dřív moc nenosilo a ne všichni našinci si tyhle praktiky stačili osvojit. To ale vůbec neznamená, že jsou horší než jejich sebevědomím sršící konkurenti. Spíš právě naopak. Dejte jim aspoň šanci, ať se ukáže, kdo je kdo. Protože velkohubých předstíračů pořád přibývá, zatímco dříči začínají být dost vzácné zboží. A bez nich se opravdu moc daleko nedostaneme.
P. S. Víte, jak ještě se pozná dříč? Blogy čte zásadně až po pracovní době ;-)
