Výzkum Nadace Naše dítě zjistil, že učitelé bijí své děti častěji než jiní rodiče. Copak se čekalo něco jiného?
Učitelé to opravdu nemají lehké a já si jejich náročné práce velice vážím. Nezávidím jim ani prázdniny, ani zpravidla kratší pracovní dobu. A neměnila bych s nimi, i když jsem o práci učitelky kdysi také snila.
Dokonce jsem vystudovala učitelský obor, mám z pedagogiky státnici a ucházela jsem se o učitelské místo. Ale ještě než jsem ve škole podepsala pracovní smlouvu, naskytla se mi příležitost zkusit to v novinách a moc jsem neváhala. Už tehdy jsem totiž tušila, že práce učitelky pro mě nebude to pravé ořechové. A dneska to vím naprosto jistě. Kolikrát nemám nervy na vlastní děti. A otravovat se s cizími, které nemůžu adekvátně potrestat a v případě nezájmu jejich rodičů na ně vlastně nemám žádnou páku? No dejte pokoj, za to ty prázdniny opravdu nestojí!
Učitelské kariéry jsem se vzdala tak lehce i proto, že jsem v této práci už jednou selhala. Stalo se to v rámci zájmového kroužku, který jsem vedla jako studentka učitelského směru. Chodili mi tam výhradně kluci v začínající pubertě a já si je z nezkušenosti nechala přerůst přes hlavu. Dovolovali si pořád víc, až mně jednoho dne vyletěla ruka. Vlastně se nestalo nic až tak dramatického, akorát na tváři největšího drzouna přistála facka, kterou si z vyššího hlediska určitě zasloužil. Ale stát se to nemělo a dodnes mě to mrzí. Brala jsem tu facku jako vlastní selhání a taky určité memento, abych se učitelské práci raději vyhnula.
Kdybych tenkrát před lety v oné škole podepsala pracovní smlouvu a nastoupila jako učitelka, nejspíš bych žákům facky nerozdávala. Naučila bych se ovládat a řešit výchovné problémy jiným, zákonem nenapadnutelným způsobem. Nepochybuji totiž o tom, že učitel, který chce potrestat, si u většiny žáků nějaký způsob najde. A zpravidla takový, že by jim ta facka byla i milejší.
Navíc se bojím, že by moje povolání odnesly mé vlastní děti. Protože někde se člověk, který se většinu času nuceně ovládá, odreagovat musí... teda řeknu vám, ještě že nejsem učitelka!
Ale zpět k výzkumu Nadace Naše dítě. Co nám vlastně plyne ze zjištění, že učitelé trestají děti fyzicky častěji než jiní rodiče? Možná jde opravdu o nemoc z povolání, jak jsem popsala výše. Možná učitelé pouze odpovídali upřímněji než jiní rodiče, protože vědí, že facka není zdaleka to nejhorší, co může dítě potkat (samozřejmě nemluvím o fyzických trestech hraničících s týráním).
Ale možná se tady ozývá hlas rozumu z úst lidí, kteří znají děti nejlépe. A aspoň těm vlastním mohou bez obav občas střihnout jednu výchovnou, která by třeba prospěla i některým jejich žákům...
Otázkou je, jestli chceme ten hlas poslouchat.
