Epidemie je celosvětová, pronikla i do nejzapadlejších koutů a zatím je stále na postupu. V našich zeměpisných šířkách řádí už přes deset let. Fotí všichni, fotí všechno, fotí už i telefonem a fotí všude. Vždyť je to tak jednoduché. A zadarmo!
Dokud měl člověk ve foťáku film s 36 políčky, který následně musel odnést ke zpracování a za každou vyvolanou fotku zaplatit, dobře si rozmyslel, kolik záběrů z jednoho místa potřebuje. A taky se snažil, aby jich moc nepokazil.
Dnes je pořízení fotodokumentace daleko jednodušší a levnější, ale nemyslím, že by úměrně přibylo kvalitních fotografií, o jejichž prohlížení někdo skutečně stojí. Výsledkem je spíš inflace snímků, na které se nepodívá už nikdy nikdo a které tím pádem vznikly úplně zbytečně.
V pozadí téhle fotoexploze samozřejmě není jen technika, která ji umožnila. Čím žijeme rychleji a čím víc cítíme, že nám důležité chvíle a celé etapy života protékají mezi prsty, tím víc je toužíme zachytit a zdokumentovat, aby nezmizely docela. Blejsknutím máme splněno napůl, uložením do archivu docela. Jsme spokojeni. Fotka jasně dokazuje, že jsme opravdu žili, a jak krásně! Ale čeho jsme ve skutečnosti dosáhli? Z toho mála volna, které nám při dnešním spěchu zbývá, jsme ukrojili další čas, který jsme mohli strávit třeba povídáním s rodinou a přáteli. Místo abychom život žili, tak ho dokumentujeme.
Ale k čemu? Sáhněte si do svědomí a zeptejte se sami sebe, kolikrát jste si v poslední době prohlíželi vlastní fotky, kolikrát jste je někomu ukazovali nebo se s nimi vraceli do vzpomínek. Strávili jste jejich prohlížením aspoň tolik času, kolik vás stálo jejich pořízení a zpracování?
Pravda, jsou i tací, kteří si využití pořízené dokumentace prosadí tzv. silou. Když přijdete na návštěvu, neuniknete úžasným záběrům z poslední dovolené hostitelů a v horším případě se prozívete i celým filmem, který paní domu tak dovedně sestříhala.
Nevím, jak vy, ale osobně neznám nic nudnějšího než probírat se záběry z cizí dovolené. Mě totiž nezajímají ani záběry z mé vlastní. Stejně jsme jich nikdy moc nepořizovali a to málo manžel shromažďoval neozálohované ve svém počítači, kterému někdy před dvěma lety vyhořela základní deska. Nenahraditelná ztráta? Ale houby. Kdybych onehdy z jakéhosi malicherného důvodu nehledala jednu konkrétní fotku, nikdo by si ani nevzpomněl, že jsme spolu se základní deskou přišli i o záznamy z několika let života.
No a co? Prožitý život vám přece nikdo neukradne a vzpomínat se dá i bez fotek, někdy je to tak dokonce i hezčí. A už vůbec mi netvrďte, že těch snímků potřebujete tolik. Copak váš syn nevypadá na fotce z loňské dovolené skoro stejně jako na té, kterou jste pořídili o měsíc dříve na oslavě narozenin? A nevěřím, že byste nebýt fotek úplně zapomněli na ten povedený výlet s přáteli. Jestli jo, tak asi zase tak povedený nebyl.
Samostatnou kapitolou jsou fotografující turisté. Kdysi se říkalo „vidět Neapol a umřít“, ale „vyfotit Neapol a umřít“ odpovídá současnému pojetí cestování daleko lépe. U frekventovaných památek si dnes pomalu nemáte kam stoupnout, abyste někomu nanarušili záběr. Vzpomínáte si, jak jsme se smáli Japoncům ověšeným fotoaparáty? Dnes jsou ověšení všichni. Místo „pokochejte se krásným výhledem“ řekne průvodkyně „máte pět minut na focení“. Vždyť kdo by dnes cestoval kvůli kochání a zážitkům, každý si chce hlavně přivézt fotky.
Organizovaným zájezdům se programově vyhýbám, takže cesta do Paříže, kterou jsem před pár lety absolvovala s tehdy šestnáctiletou dcerou, byla jednou z mála výjimek. V celém autobusovém zájezdu jsme tehdy byly jediné, kdo neměl foťák. My dvě si jely Paříž užít, ale u některých spoluvýletníků jsem měla dojem, že jeli hlavně dokumentovat svoji návštěvu. Pro samé focení ani neměli čas si tu Paříž pořádně prohlédnout a nejvíc z ní určitě viděli přes objektiv.
Nevím, jak oni, ale my s dcerou si naše zážitky vybavíme velmi živě. A krásných fotek z města na Seině, které nám je mohou připomenout, je plný internet.
Aby nedošlo k nedorozumění, nemám nic proti digitálním fotografiím ani proti fotografování, pokud se děje s mírou a alespoň minimálním zřetelem na kvalitu. Ovšem ta současná fotografovací mánie mě docela děsí. Jako bychom pro samou dokumentaci nejzajímavějších životních okamžiků (a že se jich s digitálem ale vyrojilo, co?) ani nestíhali pořádně si je prožít.
Jednoho dne se možná zadíváme na fotku a nepřipomene nám vůbec nic. Vlastně až na jedno - jak jsme přemýšleli, ze kterého úhlu ji nejlépe zabrat.
