Malý velký jachtař „letí“ přes Atlantik

Daleko odtud, ve zrádných rovníkových tišinách, se právě rozhoduje o výsledku jednoho z nejzajímavějších adrenalinových závodů současnosti. Legendární sólová regata Transat 6.50 startuje jednou za dva roky a letošního 32. ročníku se teprve podruhé v historii účastní Čech, dokonce s vlastnoručně vyrobenou lodí.

Novodobí hrdinové vyzvali živly a pustili se s nimi do boje na vlastní pěst. Na palubách šest a půl metru dlouhých závodních speciálů třídy Classe Mini se vydali z francouzského La Rochelle nejprve na Madeiru a v druhé etapě, která odstartovala 13. října, pokračují až do brazilského Salvadoru de Bahia. Celkem urazí jen s podporou větru 4200 námořních mil čili přibližně osm tisíc kilometrů. Mezi více než sedmdesáti odvážlivci, kteří se na několik týdnů odřízli od civilizace, je i český jachtař Milan Koláček, který se při své premiéře v Minitransatu drží velmi dobře. Ve druhé etapě dává většině zástupců jachtařských velmocí parádně na frak a úspěšně bojuje o první desítku.

Milan Koláček. Suchozemec, který se narodil jachtařem.

Malý velký jachtař. Možná by se mu ten titulek nelíbil, ale když jsem ho viděla poprvé, opravdu mi přišel neskutečně drobný na člověka, který se rve s oceánem. 
Smál se, že jachtaři muší váhy mají výhodu. Že na rovníku, který je potřeba ve slabém větru přejet co nejrychleji, je každé kilo dolů znát. Takže jako ultalight jachtař s ultralight lodí má vlastně dvojí plus.

Ale už neřekl, kolik síly jachtaře stojí ... nespat. To mi došlo až při dalším setkání, kdy mluvil o svých zážitcích z první sezony v Classe Mini. V sólo závodě se skipper může spolehnout jen na autopilota, ale mohou přijít dny (a noci), kdy mu počasí nebo technická závada prakticky nedovolí opustit kormidlo.

Jako se to Milanovi stalo ve smolné první etapě letošního Transatu, kdy se nejprve potýkal s vyčerpávajícím bezvětřím v Biskajském zálivu, pak v bouři roztrhl kosatku, která v nepřetržitém dešti nešla opravit, a v posledních dvou dnech se kvůli technické poruše na akumulátoru musel obejít bez elektřiny. Přesto nakonec vybojoval 23. místo v kategorii prototypů. Po dojezdu mluvil o naprosto brutálním závodě, nejtěžším, jaký kdy jel, a stejně se vyjadřovali i ostatní závodníci. Ve srovnání s předchozím ročníkem trvala letošní první etapa Transatu o polovinu déle a donutila všechny jachtaře sáhnout si až na dno. Delší a náročnější úsek cesty přitom měli teprve před sebou.

Málokdy říká já, většinou slyšíte my. Jsou na to ve Francii dva. Dva na všechno – na starost o živobytí i na radost z úspěchů. A ty opravdu přišly už první sezonu v Classe Mini, kdy Milan zaostával za soupeři kvalitou vybavení i profesinální podporou. Zatímco o ostatní se staraly celé týmy, Milan byl sám sobě trenérem, technikem, opravářem, zásobovačem i meteorologem. Často byl vyčerpaný už na startu regaty. Zuzka se zatím naučila francouzsky a vydělávala oběma na obživu. Když zbyly peníze, zaplatilo se lepší vybavení na loď nebo profesionální trenér. Vše pro přípravu. Ten první rok ve Francii byl pro oba velmi těžký, ale riziko se nakonec vyplatilo a Milan skončil v celkovém pořadí ročníku 2010 na skvělém pátém místě.

Jenže jachting obnáší i jiná rizika. Když jsem poslouchala vyprávění o nástrahách oceánu, které mohou jachtaře zastihnout zcela nečekaně, třeba v těch krátkých chvílích spánku, koukala jsem po očku na Zuzanu. Jak ona prožívá okamžiky závodu? Ze břehu, kde nemůže nic ovlivnit, a nezbývá než čekat na zprávy, dobré i špatné. „Copak o něj nemáte strach?“ nevydržela jsem nakonec. „Samozřejmě že mám strach, ale zároveň mu věřím,“ odpověděla jako pravá žena námořníka. Zuzanino telefonní číslo je to nouzové, které pořadatelé závodů volají jako první v případě jakéhokoli problému. Když nezavolají, může si být téměř jistá, že se nic špatného neděje.

Zuzana věří Milanovi, Milan věří své lodi. Je to neuvěřitelný stroj, říká o ní s velkou pýchou, na kterou má plné právo. Svou loď si vysnil, vydal se kvůli ní na studia do Irska, nechal se zaměstnat ve slavných loděnicích na Novém Zélandě a nakonec ji vlastníma rukama vyrobil doma v garáži. O technologických vychytávkách od speciálních materiálů po aerodynamický stěžeň dokáže vyprávět nekonečně dlouho, ne nadarmo studoval na VUT strojní inženýrství.

Podruhé jsem si s Milanem Koláčkem povídala právě v den, kdy se potkal s novým sponzorem. S generálním sponzorem, říkal jenom potichu a vždycky použil kdyby, protože tu dobrou zprávu nechtěl zakřiknout. Znamenala konec strádání a posun ke skutečně profesionální přípravě, která letos přinesla ovoce v podobě několika výborných umístění. K vrcholné metě se Milan blíží právě v těchto dnech.

Jachtař v sólo závodě přes Atlantik je vrcholový sportovec, který podává výkony na hranici lidských možností. Zároveň je to dobrodruh ve stylu objevných výprav minulých staletí, horolezců či polárníků. Jenže i ti většinou mají někoho do party, zatímco jachtař se v dlouhých dnech na hladině oceánu nemůže spolehnout na nikoho než na sebe. Podpůrný tým je kdesi daleko a kontaktovat ho by znamenalo vzdát se, konec závodu. To je až ta poslední možnost, pro případ nouze nejvyšší, kdyby šlo o zdraví a o život. Jinak jede každý sám za sebe. Nejvyšší adrenalin, absolutní riziko, maximální sportovní výkon...

...o kterém se u nás bohužel skoro neví. Jako by nestačily všechny ostatní komplikace, český jachtař musí na rozdíl třeba od Francouzů nebo Angličanů bojovat ještě s jedním nepřítelem – nezájmem médií a veřejnosti. Aby se to změnilo, musel by Milan dojet na medaili, což po smůlovaté první etapě už není moc reálné. Nebo by musel mít za partnerku půvabnou Missku. Nebo nejlépe obojí, tak jako David Křížek před čtyřmi roky, kdy se Minitransatu zúčastnil jako vůbec první Čech a v kategorii sériových jachet doplul na fantastickém třetím místě.

Milan Koláček je v sólo závodě napříč oceánem teprve druhým Čechem a vůbec prvním, který závodí v královské kategorii prototypů. Je to jeho první zkušenost s tak dlouhou osamocenou plavbou, ale dobře ví, co znamená spoléhat sám na sebe. Houževnatost by mohl vyučovat. Právě teď si plní svůj sen, za kterým mířil čtyři roky, krok za krokem.

Opravdoví hrdinové nejsou velcí vzrůstem. Tenhle kluk z vesnice u Brna nahrazuje fyzickou sílu psychickou. Když mluví o moři, oči mu nesvítí, ale planou. Je to nakažlivé nadšení, které strhává lidi okolo. Dostalo i mě, jachtařského analfabeta, který teď několikrát denně sleduje aktuální pořadí závodu.Jen dokončit Transat bude velký úspěch, někteří favorité už to vzdali, ale Milan si od začátku věří na víc. Věřme mu taky.

A držme mu v té větrné loterii palce!

Fotografie Pavla Nesvadby jsou s laskavým svolením převzaty ze stránek www.milan-transat.eu, kde můžete sledovat i průběh závodu. (Vřele doporučuji, je to napínavější než kšandy!)

Související článek:

Zátopkové nevymřeli!