Lempl s maturitou bude pořád jenom lempl

Malá zahraniční inspirace k úvahám o českém učňovském školství. V Rakousku děti nechodí na učiliště, ale do učení. Na závěr neabsolvují maturitu, ale učňovskou a případně mistrovskou zkoušku. A byrokrati divte se - ono to funguje!

Všichni dnes brečí, kam až to s naším učňovským školstvím dospělo. Brečí lidé, co marně hledají skutečné machry na opravu čehokoli. Brečí zaměstnavatelé, kteří musejí šikovným manuálně pracujícím platit pořád víc a stejně je shánějí pořád hůře. A brečí dokonce už i vláda, která zjistila, že naše střední odborné školství v mezinárodním srovnání zcela propadlo.

Ministr školství vidí za problémy demografický vývoj, který na učňáky posílá každým rokem slabší a slabší žactvo (při klesajícím počtu dětí jich pořád vyšší podíl pokračuje na středních školách). To je sice fakt, ale základní chyba zřejmě bude už v samotném systému učňovského školství. A řešením určitě není rvát těmto dětem do hlavy ještě víc teorie a tlačit je do maturit, které z učebních oborů stejně nikdy nebudou mít tu váhu, co maturity ze středních škol. Nehledě k tomu, že budoucí zaměstnavatele těchto učňů stejně nebude zajímat, s jakým lejstrem kdo z učňáku vylezl, ale co umí dělat a jakou získal praxi.

Shodou okolností jsem nedávno vyslechla, jak probíhá příprava v manuálních profesích v Rakousku. Tamní systém učňovského školství je důsledně orientován na praxi. Učni tráví čtyři pětiny času praxí, ale nikoli ve školních dílnách, ale v konkrétních firmách nebo u drobných živnostníků. Vydělávají peníze, které je motivují ke kvalitnímu výkonu, a po absolvování učňovské zkoušky vstupují na trh práce jako plnohodnotná pracovní síla.

Jak to funguje? Jednoduše. Po ukončení osmileté povinné školní docházky rakouští učni okamžitě nastupují do výrobní praxe v konkrétní firmě a pouze jeden den v týdnu tráví ve škole. Teoretické znalosti, které ve škole získají, ihned uplatňují v práci. V některých oborech nejprve absolvují čtyři až šest týdnů teorie v kuse a zbytek roku tráví praxí. Po třech až čtyřech letech takové přípravy absolvují učňovskou zkoušku a ti nejlepší pokračují ve studiu k mistrovské zkoušce, která je na úrovni maturity. Na základě mistrovské zkoušky mohou vykonávat koncesovanou živnost nebo studovat na vysoké škole.

Systém se osvědčil zejména ve venkovských oblastech, ale ani tam by nefungoval bez podpory státu, který přispívá na učňovské mzdy. Tyto dotace motivují jak samotné učně, aby se věnovali manuálním profesím, tak především zaměstnavatele, kteří investují do přípravy mladé generace vlastní prostředky a zatím nemají z učňovské práce velký přínos. Ale do budoucna je to pro ně velké plus, protože si mohou s podporou státu vychovat zaměstnance přímo na míru. Není divu, že mnohé české podniky svým rakouským konkurentům tento osvědčený systém závidí.

Nejde samozřejmě o nic objevného ani nového, vždyť do učení k mistrovi se chodilo už před staletími. Před rokem 1989 si naše podniky své budoucí zaměstnance vychovávaly v podnikových učilištích. Tento systém se ovšem rozpadl a to, co ho nahradilo, se ukazuje jako velmi nedokonalé.

Taky je třeba říci, že propracovaný a motivující systém učňovského školství našim jižním sousedům přináší ovoce. Opírá se o něj velmi stabilní struktura malých a středních podniků, které jsou páteří rakouské ekonomiky. A ukazuje se, že menší podniky lépe ustojí hospodářské výkyvy a nezaplavují pracovní trh tolika nezaměstnanými. Schválně hádejte, která země měla v roce 2010 vůbec nejnižší míru nezaměstnanosti v Evropské unii, a to jak mezi mladými lidmi do 25 let (8,6 %), tak i celkově (4,4 %).

V českém učňovském školství se snahy o reformu bohužel ubírají úplně jiným než rakouským směrem. Jen se bojím, že tato cesta nevede ke vzdělané a tudíž prosperující společnosti, jak hlásají líbivá hesla byrokratů, ale spíš do míst, kde většinu vlastní výroby už zrušili a nezaměstnanost překračuje dvacet procent. Protože sebekrásnějším lejstrem poctivou práci rukama nenahradíš...