Monte Negro, Černá Hora, noční můra, čistokrevný Balkán... Povzdech rádobycestovatelky, která nahlédla do turistického středověku.
Každý rok je to se mnou stejné. Když přijdou nejhorší mrazy, zachce se mi tepla a začnu hledat, kam se v létě pojedeme ohřát. Dohodnu se s ostatními – rodinou nebo několika rodinami – na přibližném cíli cesty a ponořím se do sítě všech sítí, bych se nejpozději po pár týdnech vynořila s kýženým úlovkem – krásným ubytováním, které bude vyhovovat všem, a za přijatelnou cenu.
Pátrání je vždycky na mně, protože mě to jednoduše baví. Ráda zkoumám mapy a zjišťuji podrobnosti o plážích i místních zajímavostech. Baví mě číst mezi řádky inzerátů a odhalovat, co zapomněli uvést – třeba že pod okny vede rušná silnice, na vedlejší parcele právě staví velký hotel nebo v sousedství do noci vyhrává hlučný bar (to všechno je možné z internetu zjistit). Mám radost, když vychytám poslední termíny za levnější cenu. Těší mě, když vypátrám přímý kontakt na majitele. A doslova jásám, když se mi povede obejít všechny zprostředkovatelské kanceláře a weby, které si k ceně přirážejí desítky procent.
Ano, stojí to spoustu času a nechat starosti na cestovce by určitě bylo jednodušší, ale zatím se nám námaha vždycky vyplatila. Nejenže jsme se v rámci možností dokázali vyhnout masové turistice, ale zároveň jsme na různých místech v Chorvatsku, v Řecku a na Korsice vždycky našli bydlení v takovém poměru kvality a ceny, jaký se v nabídce zprostředkovatelů běžně nevyskytuje. Dokonce mi připadalo, že je to s postupující internetovou gramotností rok od roku jednodušší... Tedy až do letoška, kdy jsem naopak těžce narazila a vrátila se o hodně let zpět. V našem hledáčku se totiž ocitla Černá Hora, velmi zajímavá a krásná země s dlouhou turistickou tradicí, ale z různých politicko-ekonomických důvodů jaksi pokulhávající za trendy 21. století.
Chápu, že Černohorci mají proti Chorvatům trochu skluz a smysluplnému využívání moderních komunikačních technologií se teprve učí, ale pár věcí mi prostě nejde do hlavy:
1/ Proč se v tolika inzerátech stále opakují nic neříkající fráze o „čarokrásném pobřeží“ a „ideálním místě pro odpočinek“, ale konkrétní informace o ubytování chybějí. Lépe řečeno informace nahrazují fotky, ze kterých ovšem nevyčtu ani počet pokojů, ani počet lůžek, ani další podstatné věci.
2/ Proč naprostá většina inzerátů neuvádí cenu, a pokud ano, tak často jen orientačně (cena od)? Každý nemá trpělivost zjišťovat detaily, které nemá naservírované pod nos – a já už tu trpělivost ztrácím taky.
3/ Proč tolik majitelů - a dokonce i těch, kteří se v nabídce chlubí internetovým připojením - udává pouze telefonický kontakt? Copak opravdu nechápou, že jim do Černé Hory moc lidí volat nebude? (Nejen kvůli ceně hovoru a jazykové bariéře, ale i kvůli tomu, že turisté nechtějí informace „per huba“, ale v písemné podobě.)
Přes to všechno, čím se Černohorci snaží turisty odradit, se mi podařilo prokousat k pár emailovým adresám a rozhodit sítě. Výsledek je následující:
- Tři zprávy se mi vrátily s tím, že adresát neexistuje.
- Dva majitelé mi na anglický dotaz odpověděli v azbuce. Oni Rusové mají k Černohorcům historicky blízko a dovolenou u slovanských bratří si dopřejí rádi (koneckonců z tohoto jejich zvyku profitujeme i u nás). Není divu, že někteří ruští podnikatelé investovali do místních nemovitostí a dnes je nabízejí k pronájmu. Jejich ceny jsou OK, ale informací o ubytování pramálo, další z nich nevyrazíte ani heverem a navíc hrozí, že strávíte dovolenou obklopeni nefalšovaným ruským veselím.
- Pokud na můj dotaz po ceně odpověděl Černohorec, málem jsem spadla ze židle. Za pronájem apartmánu si klidně řeknou o 150 i 200 euro na den a buď doufají, že jsem spadla z Marsu a kývnu na první nabídku, nebo si chtějí zahrát oblíbenou orientální smlouvací hru, na kterou ovšem nemám náladu.
- Dvakrát se mi podařilo skoro nemožné a kontaktovala jsem majitele, který v inzerátu uváděl jak cenu, tak funkční email. Ovšem tady mi spadla čelist taky, protože cena, kterou mi poslali emailem, se od internetové poněkud lišila – samozřejmě směrem nahoru. A když jsme je požádala o vysvětlení, jednoduše neodpověděli.
Tak nevím. Možná jsem měla jen smůlu, ale možná je šponování takový místní kolorit a Černohorci to na turisty nestydatě zkoušejí stylem „škubat, co se dá“. V tom případě se ovšem s podobným přístupem budeme potýkat během celé dovolené, což mě příliš neláká.
A to nemluvím o dalších varujících symptomech, na které jsem narazila. V některých inzerátech se uvádí jako zvláštní benefit, že dům má vlastní nádrž na vodu, jinde zase zdůrazňují, že teplá voda teče po celý den. Vypadá to, že některé samozřejmé věci v Černé Hoře vůbec samozřejmé nejsou a bude potřeba důkladně předem prověřit každou maličkost, což mi při dané úrovni komunikace přijde skoro nemožné. Taky jsem četla recenze, které zmiňují hromady odpadků nejen na divokých skládkách uprostřed přírody, ale i přímo v moři...
Vypadá to, že se prozatím se snem o starém Kotoru a Budvě, o nádherných plážích a majestátních horách budeme muset rozloučit. Ještě dávám Černohorcům malou šanci a možná moje rozčarování nakonec zvrátí, ale spíš to vidím tak, že plánovanou cestu odložíme o pár let. Až do doby, než krásná, ale poněkud zanedbaná Monte Negro dospěje, zbaví se starých šatů i balkánských manýrů a promění se v civilizovanou dámu, která dbá na solidní pověst a turistům ukazuje usměvavou tvář... tedy pokud ta doba vůbec někdy přijde. S balkánskými kráskami jeden nikdy neví.
P.S. Jestli máte s tuto zemí osobní zkušenost, hořím zvědavostí.
