Nekecám! Fakt mě to potkalo. Pobíhala jsem mezi brankami a bránila národní čest proti maďarským soupeřkám. Já, která se do balónu trefím v průměru na třetí pokus a dodnes tápu, co přesně znamená ofsajd. Jestli se vám někdy zhmotnila nejhorší noční můra, tak tušíte, jak mi asi bylo...
Ale pěkně od začátku. Tenkrát v hlubokých osmdesátých letech se pěstovalo leccos – přepráškovaná zelenina, přátelství se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak a taky družební vztahy v rámci východního bloku. Mezi mnoha jinými se napříč hranicemi bratřili také pracovníci jaderných elektráren coby chloub socialismu. Základním družebním nástrojem jim byly mezinárodní sportovní hry, které se pořádaly na střídačku v Dukovanech, v Jaslovských Bohunicích, v maďarském Paks a kdesi v Bulharsku. Program každého ročníku byl jiný a určoval jej pořadatel. Protože se každá elektrárna v této prestižní soutěži chtěla blýsknout co nejlepším výsledkem, vybírala zejména takové sporty, ve kterých u svých zaměstnanců cítila převahu. Toho roku se hry konaly v městečku Paks a Maďaři, kteří do té doby za ostatními JE po sportovní stránce poněkud pokulhávali, ve snaze zvrátit bilanci nečekaně vytasili svůj tajný trumf. Šachy!
Cožpak o to, tři šachisty, kteří by dali dohromady družstvo, našli všude. Jenže zapotřebí byly taky tři šachistky (genderoví odborníci nepochybně působili i v jaderné energetice) a to už byl větší oříšek. Maďaři si mohli mnout ruce, jak to ostatním pěkně zavařili. Slováci a Bulhaři se smířili s realitou a zapátrali tak usilovně, až ve svých řadách přece jen našli tři osoby ženského pohlaví schopné tahat figurkami, načež tuhle disciplínu předem odepsali jako ztrátovou. Ale Dukovanští se namíchli a rozhodli se, že na proradné Maďary půjdou od lesa. Místo aby hledali šachistky mezi svými zaměstnankyněmi, našli tři šachistky a udělali z nich na týden své zaměstnankyně. Po formální stránce to nejspíš moc dotažené neměli, kupříkladu mně bylo teprve patnáct, ale pracovní smlouvy asi nikdo nezkoumal. Pro jistotu nás cestou k Dunaji instruovali, abychom na dotazy odpovídaly zásadně nemptudom. A pro zvídavé soupeřky z Jaslovských Bohunic jsme byly prostě pomocné kancelářské síly v jaderném průmyslu.
Vedle šachu se ten rok soutěžilo taky v atletice, fotbalu a basketbalu. Požadavek genderové vyváženosti se kupodivu prosazoval ve všech sportech, ale buď jaderné elektrárny zaměstnávaly podstatně víc mužů než žen nebo muži projevili podstatně více ochoty účastnit se sportovních her. Každopádně v naší dukovanské výpravě měli muži víc než dvojnásobnou převahu. Skoro každá atletická disciplína měla svého specialistu, nechyběl ani kompletní fotbalový mančaft a pětka dlouhých košíkářů s sebou dokonce vezla i náhradníky. Ženské na takový luxus mohly rovnou zapomenout. Zaměstnankyně Dukovan, které se podařilo zlanařit k cestě do Maďarska, se chtě nechtě staly univerzálními sportovkyněmi. Bylo jich tak málo, že s jazykem na vestě běhaly mezi atletickým stadionem, basketovou tělocvičnou a fotbalovým hřištěm. Jenže někdy se soutěže časově překrývaly a holky stejně nestíhaly. A tak netrvalo dlouho a šéfové výpravy si vzpomněli na nás zbrusu nové a nedostatečně využité členky.
Jedna ze šachistek byla věkově a fyzicky z obliga, takže tlačili hlavně na nás dvě zbývající. Jako první podlehla spoluhráčka vysoká 180 centimetrů, která se šla ztrapnit pod koš. A co zbylo na mě, to už víte. Než vylíčím, jak moje mezinárodní fotbalová premiéra a zároveň derniéra proběhla, chci zdůraznit, že jsem je několikrát varovala. Řekla jsem jim, že fotbal neumím, nechápu a míč je můj nepřítel. Že na to sice nevypadám, ale jsem strašlivé nemehlo. Že i nejtlustší spolužačky byly v tělocviku šikovnější než já. Že mám od narození obě nohy levé. Že i žádný hráč, který je podle nich jedinou alternativou mého nasazení, bude na hřišti rozhodně platnější než já, protože aspoň nenadělá žádnou škodu.
Nejspíš mysleli, že přeháním. Pořád opakovali, že tam budu jenom do počtu. Že si ode mě vůbec nic neslibují, takže nemůžu ani zklamat. Že nastoupit proti silným Maďarkám v neúplném počtu by nás od začátku diskvalifikovalo. A že jiná možnost prostě není.
No když není, tak není. S modlitbou „pánbu se mnou a míč pryč“ jsem se vrhla na hřiště. Moje herní taktika byla prostá. Abych působila věrohodně, snažila jsem se předstírat, že po ničem netoužím tak jako po kontaktu s tou kulatou věcí. A šlo to celkem snadno - stačilo dávat pozor, kam se ta potvora kutálí, a utíkat stejným směrem. Že jsem nikdy nedoběhla včas? Prostě smůla – já se přece tolik, tolik snažila být u míče první! Viděli jste, ne?
Uběhlo pár minut, k meruně jsem se nedostala blíž než na tři metry a pomalu jsem začala doufat, že ten poločas, po kterém mi slíbili propuštění, nějak přežiju. Dokonce jsem si říkala, že na fotbalu vlastně nic až tak těžkého není. Že to je takové milé zpestření pobytu, který bych jinak trávila jenom za šachovnicí. Že si to běhaní sem a tam hezky užívám. Že... ježíš, co to je? Chvilku jsem přestala dávat pozor na balón, abych se mu včas vyhnula, a on si to najednou míří přímo na mě. Ze vzduchu!
Přátelé, nastal zlomový moment zápasu: teď nebo nikdy! V televizi tyto okamžiky vídáme zpomaleně, ale ve skutečnosti se odehrávají tak rychle, že na dlouhé úvahy není čas. Vlastně není čas ani na ty krátké. Jsou to chvíle, kdy jdou veškeré herní strategie a poučky trenéra do háje. Kdy rozhoduje rychlost reakce, zkušenost a kdy se ukazuje skutečné mistrovství. Kdy nastupují čiré sportovní instinkty. Budete se divit, ale u mě nastoupily taky. Bohužel to nebyly instinkty z fotbalu (taky kde by se tam vzaly), ale ze školní vybíjené... Lup! A mám ho!
Bez falešné skromnosti dodnes tvrdím, že to byl můj životní zákrok. Kapitánka školního družstva vybíjené by mě za něj určitě pochválila. Ale i dukovanským fotbalistkám nakonec zajistil rozhodující převahu. Jak jsem tam tak stála pevně třímajíc balón na hrudním koši, ukázalo se, že stojím přímo v pokutovém území. Tato skutečnost konečně přesvědčila trenéra, že existují hráčky, které jsou daleko platnější, když vůbec nejsou. Rychle mě vyprovodil a k fotbalu už nepustil, což mělo na výkon týmu jednoznačně blahodárný vliv. Pod silným dojmem z mého vystoupení a v oprávněných obavách před dalšími „posilami“ se české fotbalistky vybičovaly k životnímu výkonu a přes „oslabení“ dokázaly slavně zvítězit.
Ani sázka na šachy tenkrát Maďarům nevyšla, i když nám připravili podmínky na hranici regulérnosti. Byl to jediný turnaj, co pamatuji, kde se mohlo přímo za šachovnicí kouřit. Jak pozice houstly, bafaly maďarské jaderné energetičky čím dál usilovněji a figurky mizely v oblaku kouře... chvílemi jsme partie úplně ztrácely! Ale s jednou věcí Hunové nepočítali - že my, sekretářky z Dukovan, umíme hrát i naslepo. A v některých sportech je to kupodivu výhoda :-)
