Je rozlišování základních škol na výběrové a ty horší opravdu tak nemravné, jak tvrdí šéf společnosti Scio Ondřej Šteffl? Já si to nemyslím. Podle mě je naopak pokrytecké tvrdit, že jde o nějakou nežádoucí novotu, která u nás nemá tradici.
Článek Školy si vybírají prvňáčky, u zápisu zkoumají i analytické myšlení dnes kriticky poukázal na základní školy, které nepřijímají všechny děti, ale jen ty šikovné a talentované. Sociologové prý tuto segregaci od raného věku ostře kritizují. Jmenovitě je v článku uveden pouze jeden takový kritik, šéf společnosti Scio Ondřej Šteffl, který údajně pokládá rozlišování základních škol na výběrové a ty horší za zničující. "Je nemravné, nežádoucí, a dokonce nezákonné vytvářet nějaké výběrové základky se zaměřením na cizí jazyky nebo matematiku, a tím oddělovat různé skupiny dětí. V civilizovaných zemích je to něco naprosto vyloučeného. Vždyť tohle je právě to místo, kde se mají setkávat a učit sociálním kontaktům,“ cituje jeho vyjádření iDnes.
Nemám o školství takový přehled jako pan Šteffl, ale co vím, tak rozlišování škol na lepší a horší, a to dokonce už od zařízení pro děti předškolního věku, je v civilizovaných zemích naprosto běžné. Stejně tak je běžné, že se školské systémy snaží už od útlého věku podchytit talenty, které by v běžných školách zbytečně zahálely, a poskytnout jim pestřejší duševní stravu ve třídách zaměřených právě na ně. Stejný trend se naštěstí – a zřejmě navzdory přáním sociologů - prosazuje i v českém školství, kde se stále častěji otevírají třídy pro talentované žáky. A jak si školy tyto žáky vybírají? No pochopitelně prostřednictvím různých testů a výběrových řízení. (Musím říci, že mě vzhledem k tomu, v čele jaké společnosti pan Šteffl stojí, jeho postoj k testování poněkud zaráží. A napadá mě, jestli v pozadí celé kritiky náhodou nebude fakt, že výběrové základní školy pro rozřazování zatím nepoužívají scio testy...)
Ale chci psát o něčem jiném. Výběrové třídy základní školy u nás totiž nejsou nic nového a prosadily se dokonce už v rovnostářském socialismu. Variant segregace tehdy bylo dokonce několik, ale já na vlastní kůži zažila jen jednu, tzv. experimentální třídy. Učila se v nich velká novinka – množinová matematika – a do experimentu se z pěti prvních tříd naší základní školy zapojily dvě. Jak jsem se do jedné z nich dostala, už přesně nevím, ale asi taky nějakým testem. Po prvním stupni se tyto dvě výběrové třídy sloučily v jednu a žáci, kteří prospěchem zaostávali, byli přeřazeni do ostatních tříd v ročníku.
No jestli tohle nebylo elitářství, tak co už? Ale přesto to ani v hlubokém socialismu nikomu nevadilo. Naopak, učitelé si pochvalovali, jak se u nás pěkně učí, a my žáčci byli také spokojeni. Opravdu jsme byli elitní třída - až na dva se všichni hlásili na střední školy a s jedinou výjimkou se tam dostali. A ti zbylí dva šli na automechanika a kosmetičku, což tehdy bylo žádanější než lecjaká střední škola. Dnes jsou mezi mými spolužáky ze základní školy úspěšní lékaři nebo vysokoškolští učitelé a možná jim k tomu pomohla i ona kritizovaná segregace už od útlého věku, díky které jsme se vyhnuli třeba největším sígrům, kteří v jiných třídách zdržovali výuku. Sice jsme se tak nenaučili oněm sociálním kontaktům, které tolik vyzdvihuje pan Šteffl, ale já to naopak pokládám za plus. A zvlášť v onom raném věku. Také proto jsem neváhala, a když ta možnost byla, všechny tři své děti jsem poslala na výběrovou základní školu a nikdy jsem nelitovala. (Více jsem o tom napsala zde.)
Zkrátka segregaci základního školství jsem ocenila jako žák a stejně nadšeně jsem ji přivítala jako rodič. A věřím, že bude navzdory kritikům pokračovat i nadále, aby pomohla včas odhalit talenty, které díky svému vzdělání mohou jednou posunout celou zemi někam dál – a zřejmě úplně jinam, než kde by ji rádi viděli rovnostářští sociologové.
