Člověk pomalu přivyká, že nám Brusel kecá úplně do všeho od žárovek až po nafukování balónků. Ale poslední dobou je těch cizích moudrých hlav, které vědí, jak co máme dělat, na můj vkus už trochu moc.
Stačí prolítnout dnešní zprávy. Podle Němců dozelena i do jiných barev bychom neměli dostavovat Temelín a mít trochu ohledy, když oni sami řekli jádru NE. Němci chtějí za elektřinu platit řádově víc, tak přece buďme solidární a připlaťme si taky, ať mají sousedi radost!
Rakouští farmáři zase chtějí určovat, kudy na našem území povede silnice. Napadli žalobou plán na výstavbu rychlostní silnice z Brna do Mikulova, která prý ohrozí jejich pozemky a kvalitu bydlení. Jak? Přece tím, že se na ni jednou napojí dálnice v Rakousku!
Ale nejvíc mě zaujalo prohlášení Výboru OSN pro práva dětí, které kritizovalo existenci babyboxů. Ctihodný výbor vyzval Českou republiku ke zrušení babyboxů, které prý patří do středověku. Odporují totiž Úmluvě o právech dítěte a jsou v přímém rozporu s právem dítěte znát své rodiče a být jimi opatrováno. Navíc prý nejsou žádné důkazy o tom, že by babyboxy byly prevencí proti vraždám novorozenců.
No, to asi opravdu nejsou. K získání takového důkazu by se matka, která dítě do babyboxu odložila, musela přiznat, že kdyby tohoto zařízení nebylo, zbavila by se dítěte jinak. A takového přiznání se pochopitelně jen tak nedočkáme. Mimo jiné i proto, že identitu matek odkládajících děti do babyboxu neznáme.
Ale zato známe ty odložené děti, v České republice je jich přibližně sedm do roka, a víme, že zpravidla velmi rychle najdou novou rodinu a milující rodiče. Opravdu odborníci z OSN věří, že je babybox připravil o jinou, ještě lákavější alternativu? Že je čekalo šťastné dětství s milující maminkou? Každý soudný člověk přece tuší, že pokud by dítě zůstalo se svou matkou, nejspíš by nežilo v ideálních podmínkách. A že nejpravděpodobnější alternativou babyboxu byl igelitový pytel a popelnice.
Idealistům z Výboru OSN pro práva dětí bych ráda vzkázala toto. Je vážně moc pěkné, jak se derete za práva bezbranných drobečků ve vyspělých evropských zemích. Kdyby ta nebožátka mohla mluvit a myslet, jistě by se ozvala sama a ráda by za právo znát své rodiče položila vlastní životy. Copak je lepší žít s cizími lidmi, kteří se o vás starají z vlastní vůle? Ne ne, volaly by děti, my chceme zpátky ke svým biologickým rodičům, i kdyby to mělo být jen na pár dní!
Ale mám pro vás, milí odborníci na práva dětí, ještě lepší návrh. Co se porozhlédnout po jiných koutech světa? Třeba do Severní Koreje, kde se malí sirotci bojí vycházet na ulici, aby si někdo nedoplnil potravinové zásoby jejich masem. Do utečeneckých táborů ve východní Africe s tisíci dětí tak zesláblých hladem, že nemohou už ani plakat. Nebo do Sýrie, kde se děti staly oblíbeným vojenským terčem. Bránit práva těchto dětí - ne na vlastní rodiče, ale na holý život – by asi nebylo tak jednoduché. Ale zcela určitě by to dávalo větší smysl.
