Andílci v akci

Určeno budoucím a čerstvým rodičům, kteří zatím netuší, co všechno je může potkat už za pár let. Cokoli...

Myslíte si, že s andílky předškolního věku vás ještě žádné horké chvilky nečekají? A chcete v této blažené nevědomosti setrvat? Potom následující drobné ukázky raději ani nečtěte.

Radovali jsme se, jakou má naše nejstarší živou fantazii. Radovali jsme se až do toho dne, kdy jsme ji coby čtyřletou na doporučení přivedli do ordinace psychologa. Jako svědomití rodičové tehdy ještě jedináčka jsme tuto zkoušku ohněm podstoupili dobrovolně a skoro s radostným očekáváním, co hezkého se o našem dítku dozvíme. A nezklamali jsme se.

Po úvodních větách si paní psycholožka odvedla našeho něžného drobečka k pohovoru tváří v tvář. Posléze jsme se dozvěděli, že: 1/ ta chudinka žije neustále ve stresu; 2/ že na ni křičíme a nutíme ji dělat, co nechce (nutili jsme ji hlavně jíst a pít, ale navzdory našemu setrvalému úsilí vážila ještě ve dvanácti letech necelých třicet kilo – jasný důkaz týrání); 3/ a hlavně, že se doma pořád, ale pořád hádáme. Naštěstí paní psycholožka uvedla tyhle podpásovky větou „víte, my to bereme s rezervou“, jinak jsme jasný případ pro sociálku.

Jenže to nejhorší nás rudnoucí a koktající teprve čekalo. „Říkala vám něco o těch řemíncích?“ „??“ „Dlouhých, kožených, černých a červených?“ „??“ „Prý s nimi učitelky ve školce trestají děti, které neposlouchají a nechtějí spát.“ Představa mateřských tet z křesťansky zaměřené školky sadisticky týrajících nebohá dítka mi přišla komická. Řekla jsem to nahlas, ale psycholožka se tvářila vážně. „My tomu taky moc nevěříme, ale ona bití líčila tak sugestivně a s takovými detaily, že to opravdu musíme nahlásit. Do školky jim pro jistotu pošlou kontrolu.“

Synkova fantazie zůstala v běžných mezích, zato občas zaujal okolí specifickou dětskou výslovností. „Baba seká, baba seká,“ upozorňoval nás důrazně na každé procházce, zpravidla s prstem napřaženým k pěstěné paní se sekačkou, která si nás zpoza plotu měřila vražedným pohledem. Vysvětlujte jí, že dětský prstík nemíří na ni, ale na psa v pozadí (překlad zní „baf baf štěká“).

Zvláště nezapomenutelná pak je návštěva pizzerie, kde chlapec hrdě a zvučným hlasem pronesl svou první vlastní objednávku. Nevěřili byste, jak dlouho mohou prostorem rezonovat prostá slova „dám si jednu picu“ - stačí, aby šišlající jazýček přidal navíc jeden jediný háček...

Ale nejčerstvěji mám v paměti zážitek s naší nejmladší. Také ona má nesporný talent upoutat na veřejnosti pozornost. Když jí bylo necelých pět, výjimečně se stalo, že jsme spolu v restauraci obědvaly jen ve dvou a já musela na záchod. Poslušně odkývala, že nikam nepůjde a pěkně počká, až se vrátím. Teprve když jsem přešla celou restauraci a měla ruku na klice, vzpomněla si, že nedostala jednu z časového hlediska velmi důležitou informaci. „Mamíííí,“ prořízlo vzduch. Trpělivě počkala, až se k ní upne všech asi padesát párů očí, a do dramatického ticha dokončila: „Jdeš kakat nebo čurat?“