Léčba šokem - cizinci se asylových centrech učí, jak se chovat k Evropankám

V posledních letech proudí do Evropy nebývalé množství lidí, pocházejících z jiného  kulturního a společenského prostředí,  a v Evropě, kde platí pravidla genderové rovnosti, si připadnou jako Alenka v říši divů. 

Jsou celkem  dost dezorientovaní,  a tak jim musíme dát lekci, jak to u nás v Evropě chodí. Vedle  výuky jazyka, kulturních zvyklostí a základů právního systému se rozhodla celá řada zemí po sexuálně motivovaných incidentech ze strany cizinců zasvětit migranty do tajů genderové rovnosti  a vysvětlit jim, jak se chovat ke křehčímu pohlaví. Vzaly  si na pomoc školené psychology i svalnaté policistky a využily při tom moderních psychoterapeutických metod, filmových projekcí, práce s  modelovými schématy, která musí  uprchlíci řešit. Nouze při tom není o  řadu groteskních situací, ve kterých jsou uprchlíci  rudí až po uši. 

Lekce probíhají už pár let a vlády na ně vyčlenily především v severských zemích nemalé prostředky. Více se o nich začalo  hovořit po silvestrovských  útocích na ženy v Kolíně.  Cizinci se na kurzech dobrovolně seznamují s evropskými kulturními normami, s tím, co je u nás přípustné, co naopak zakázané. Často se jedná o naprostý opak toho, na co byli zvyklí doma, a tak prožívají těžký kulturní šok. 

Cílem kurzů má být dle psychologa  Petera Isdala pomoci uprchlíkům, kteří  pochází z genderově segregovaných společností, kde se ženy nesmí odhalovat a mají odlišná práva nežli u nás v Evropě,  se co nejlépe integrovat.  

 Na kurzech se uprchlíci dozvídají o tom, že nutit  k sexu je v Norsku zakázané i pokud by se jednalo o vlastní manželku. V islámu je tomu jinak a proto se účastníci školení  zprvu diví a nechtějí tomu uvěřit.  Norsko bylo dlouhou dobu křesťanskou zemí, nyní je ale sekulárním státem, a navzdory víře jednotlivce je třeba dodržovat zákony.  V Dánsku se určité skupiny snaží zahrnout kurzy výchovy k  genderové rovnosti  jako povinný předstupeň  k získání asylu. Kurzy se objevují i v Bavorsku. 

V Norsku jsou tyto programy zavedeny už od roku 2013. Realizují je 2 neziskové organizace. Psychologové z centra Alternativa násilí díky vládnímu grantu  učí pracovníky v uprchlických centrech organizovat výuku ve vztahu k sexuálnímu násilí. První kurzy byly zahájeny ve Stavengeru, centru norského těžařského průmyslu po sérii znásilnění v letech 2009 a 2011.Uprchlíkům občas přeskočí v hlavě, když uvidí ženu v minisukni, všímá si  policejní šéf ze Stavengeru Henry Ove Berg.  Dle šetření policie bylo 17  usvědčených pachatelů sexuálního násilí cizinci a jen 3 rodilí Norové. Situace se provalila na veřejnost a dala podnět k antiimigračním protestům organizovaným pravicí.

Norští úředníci popřemýšleli, proč je kriminalita vyšší právě u migrantů, a dospěli k zajímavému údaji.  Dle jejich názoru je to tím, že většina z migrantů  jsou mladí muži. Pokud by migranty byly většinově starší ženy, k sexuálnímu násilí na ženách by nedocházelo. Objevili přitom Ameriku.  Afričan Mr. Kelifa, o němž píší New York Times v článku Adrewa Higginse, stále nedokáže vstřebat, že v Evropě může vlastní žena muže zažalovat za vynucený sex.

Lekce mu ale pomohly pochopit, že každá lehce oděná děva  jej ani nikoho jiného nutně netouží svést. Uprchlíkům je na kurzech vysvětlováno, že ženy se mohou v Evropě smát, jít samy po ulici bez doprovodu a nelze to brát jako sexuální výzvu.  V Norsku si ženy mohou dělat, co chtějí, mohou řídit auto, což v Saúdské Arábii nemohou. Saúdů mezi uprchlíky moc není. Ženy se v Norsku mohou účastnit na společenském životě a často zastávají vlivné posty.  V některých muslimských zemích sice občas také můžeme vidět ženy v parlamentu a ve vládě. Míra svobody žen se liší stát od státu, například v Asadově Sýrii, odkud proudí nejvíce uprchlíků, ženy nebyly nějak zvlášť omezovány a i uprostřed válečného dění mohly v Damašku na diskotéky, mohly nosit přiléhavé oblečení a nebyly za to kritizovány.

Autoři kurzů  nemají čas na to, aby se s každým uprchlíkem zabývali zvlášť, a tak počítají, že uprchlíci se automaticky kloní k té nejhorší variantě genderové nerovnosti. Navenek se před uprchlíky se chovají hyperkorektně a nedají jim nic najevo. 

Programy probíhají v malých skupinách, kde uprchlíci spolu s rodilými Nory, kteří hodiny moderují,  hovoří o svých postojích k sexu, násilí páchaném na ženách anebo dětech  a dozvídají se o norských zákonech a hodnotách. Uprchlíci zde diskutují o vztahu násilí a cti, které je v některých kulturách součástí tradice, v Evropě jsou ale vraždy ze cti nepřípustné.

Další z programů organizovaný konkurenční společností, jež nese název Norský hrdina,  se rovněž nesnaží uprchlíky nálepkovat jako ty špatné, protože by jim příště už nepřišli. Proto autoři projektu vymysleli lišácký tah. V rámci fiktivního story, na jejímž základě se mají uprchlíci naučit, jak se správně chovat k norským ženám, se uprchlíci seznamují se zápornou postavu predátorského Nora Arného a kladnou postavou  muslima Hassana. V jedné z lekcí se pokusí Nor ženu obměkčit sklenicí alkoholu a posléze ji svést. To se stává podnětem k diskusi o tom, jak situaci dále řešit. Uprchlíci se dozvídají, že muži a ženy  mohou spolu zajít na skleničku anebo do kina a pokud žena sama nedá svolení k něčemu dalšímu, nesmí ji obtěžovat.   

Podobně k situaci přistupují i ve Finsku, kam se vypravila reportérka z rádia BBC Emma Jane Kirby, která vstoupila do třídy energické Johanny, jež nahání do svých hodin nesmělé arabské muže a motivuje je k tomu, aby s sebou vzali i své ženy.  Občas si bere na pomoc ramenatou policistku.  Bláhově se domnívá, že po několika lekcích zaujmou muži v otázkách, které jim byly po léta vtloukány do hlavy rodiči, tradicemi i vírou, liberálnější stanoviska. Účastníci se od ní dozvídají,  že v Evropě nejsou ženy na prodej.  

Přitom jen v malém zlomku nejchudších zemí a kruzích se dívky "prodávají" v raném dětském věku, většinou jde o zprostředkované sňatky, které mají svá přesná pravidla.  To ale Johannu, jež má svou vizi,  nezajímá. Ženy v Evropě si muže berou, jen když samy chtějí, protože jejich vztah je rovnocenný. Alespoň v posledním letech, dříve jsme si podobných rodiči naaranžovaných sňatků užili sami dost. Ostatně je o tom celá Prodaná nevěsta. Ženská práva a práva sexuálních minorit jsou v Evropě výsledkem  složitého sociokulturního kvasu v posledních staletích anebo dokonce několika desítkách let.

Liberální evropská společnost se o tato práva, která jsme si často velice složitě vydobyli, a stala se součástí našeho běžného života, nechce nechat  připravit.  Uprchlíci si v rámci lekcí, jež jsou překládány do arabštiny, dělají poznámky a občas se propadají studem. Povzbuzující zprávou pro žadatele o azyl je, že ve Finsku mohou směle vyrazit na diskotéku.

 Alespoň do té doby, kdy se  ve Finsku neinspirují příkladem dánských klubů, kam po nepříznivých zkušenostech nevpouští ty, kteří nehovoří dánsky. Ve Finsku asylantům nic takového nehrozí, pokud si uvědomí, jak se řádně na diskotéce chovat. Pokud je žena vnadně oblečena a tancuje blízko  muže, nic to ještě neznamená, sděluje Johanna, čímž odbourá Somálce, jenž se málem rozpláče.

Finsko je dle jeho názoru asi hodně liberální, protože v jeho zemi hrozí za cizoložství smrt. Uprchlíci se dozvídají o liberálním postoji evropských zemí k homosexualitě, což je musí dovádět, pokud respektují tradice svých zemí, k šílenství. Homosexuálové v Palestině čelí vážnému pronásledování, prchají do Izraele, kde se stávají pro místní policejní složky štvanou zvěří, a tak se ocitají v bludném kruhu.  

Mladí konzervativní uprchlíci ostentativně prohlašují, že své  budoucí ženy nikdy na diskotéku nevezmou.  Žena by měla zůstat doma a starat se o děti. Pokud by ale chtěla pracovat, nebudou jí v tom s velkým přemáháním bránit. Ženy uprchlíků, pobývající v azylových centrech,  si po absolvování kurzů zase občas tiše  stěžují, že se k nim jejich muži nechovají dost finsky.

Vše je během na dlouhou trať. Kurzy jsou dobrovolné, chodí do nich ti, kteří se chtějí alespoň naoko asimilovat a zlepšit si své šance na integraci. Otázkou je, zda opravdu přijmou pravidla hry společnosti anebo jen navenek před školiteli nasadí mimikry, aby si nahnali potřebné bodíky na cestě k vytouženému asylu. 

Řada z mužů je ovlivněna arabským mýtem o evropských ženách. Jak si všímá Khaled Diab v Guardianu, v arabském světě koluje o západních ženách zaběhaný názor, jak moc jsou posedlé sexem,  neumí vařit a starat se o děti. Arabové mají zkreslené představy o evropských ženách  z lechtivých pornofilmů, které jsou k nim potají pašovány. 

Typičtí Egypťané se domnívají, že evropské ženy jsou snadnou kořistí a není je  tak těžké ulovit jako zahalené a pečlivě střežené dcerky otců, kteří by nenechali projít zneuctění své dcery bez odplaty. Za mnohé si v očích Egypťanů  bohužel mohou Evropanky samy. Pověst nám kazí movité starší  ženy, které jezdí do Egypta za sexuálními dobrodružstvími a pro mladé muže se stávají výrazným zdrojem příjmů.  

Nejhorší představy o evropských ženách mají lidé z nejkonzervativnějších společností, kde platí rigorózní a neměnné představy o roli mužů a žen, které jsou, pokud není hlídány a zahaleny, dle tamních představ přirozeně  náchylné ke hříchu a svým zjevem provokují muže.   Dokonce i ženy, které se uplatnily ve společenském životě a zastávají vlivné posty, zdůrazňují, že toho dosáhly svou ctností a distancují se okatě od role ženy predátorky.

Pověsti evropských žen v muslimských zemích nepřidají ani  fundamentalistické neziskové organizace, které vtloukají všem do hlavy, že ženy v muslimských zemích  nejsou utlačovány, ale mají status vyšší svobody, kterou evropští liberálové nedokáži pochopit. Korunu tomu nasadí tehdy, když na svých  stránkách tvrdí, že utlačovány jsou ve skutečnosti evropské ženy.  Když byla Saúdská Arábie kritizována OSN za potlačování ženských práv, vyrukovala  se statistickými údaji, dle nichž nejvíce sexuálního násilí na ženách se děje nikoli v jejich zemích, ale na Západě. Že se v muslimských zemích sexuální násilí na ženách tutlá, jak jen to je možné, už nám odborníci ze SA nesdělili. Fundamentalisté se často ohání  kritikou využití ženské sexuality v západních médiích i s kritikou promiskuitního chování evropských žen. Jako příklad za všechny si berou nevyrovnaný osobní život princezny Diany.  

Řada muslimů přichází do Evropy naočkována mýty o frivolnosti západní kultury, která ale není zdaleka tak frivolní, jak si to ve svých bujarých představách malují, a štvavými kampaněmi  místních náboženských wahábistických fanatiků, kteří bytostně nenávidí veškeré západní hodnoty. Volnější sexuální život řady Evropanů je vhodným terčem k moralizujícím výpadům proti naší civilizaci jako takové.   

Pracovníci edukačních center, kteří se snaží uprchlíky poevropštět, liberalizovat a integrovat do našeho společenského života, mají základní ponětí o odlišném postoji muslimů k otázkám cti, zákona a hříchu. Podceňují ale  roli, kterou může sehrát  kampaň muslimských zemí proti evropskému životnímu stylu, jehož dekadenci muslimští kazatelé x krát zveličí, jen aby vypíchli veškeré benefity své jediné správné fundamentalistické vize světového uspořádání.