V našem parku jsem si oblíbila jeden strom. Je sice starý, ale stále jej ještě nepokáceli, anebo aspoň doufám, že jej v brzké době nepokácí. A tak jsem začala snít, jaké by to bylo, vtělit se do něj, přestat se hýbat
a jen tak tiše kecat s lidmi. Nejprve jsem si nastudovala vše potřebné o jeho kmeni, pokrytém mnohamilimetrovou kůrou, pod níž se nachází lýko, jež je živoucí částí kmene. Snažila jsem se pochopit roli sítkovice, která rozvádí organické látky po celé rostlině a konečně i nad dřevem, se kterým my lidé, bytosti sice inteligentní a schopné pohybu, ale občas dost povrchní a chamtivé, občas tak neekologicky nakládáme.
Můj oblíbený strom vyrostl dobře do délky. Ale jeho růst do šířky, do nějž došlo k chorobným změnám v pletivech sekundárních meristénů, začal jaksi vybočovat a nakonec mu narostl pěkný nádor.
Čím více jsem nad tím dumala, tím více jsem si představovala, jaké je to být stromem. Stát na jednom místě a pozorovat lidi, kolem mne procházející a nemoci s nimi prohodit ani slova, až mi došlo, že to stromům vůbec nevadí, protože nemají mozek a více nežli hovor s lidmi je zaměstnává fotosyntéza, během níž produkují velké množství kyslíku, vody a tím se stávají významnou klimatizační jednotkou. Stromy nemusí chodit, i tak ale ovlivňují propustnost slunečního záření, bilanci uhlíku, koloběh vody, zadržování hluku, fyzikálně-chemické vlastnosti půdy a stav půdní fauny a mají svůj význam kulturní i estetický.
Čím více jsem nad svým stromem dumala, tím více jsem si přála být v jeho kůži a být lidstvu alespoň tak prospěšná, jako je on. A tak jsem si svůj sen, byť jen nedokonale splnila alespoň v této krátké animaci. Odkaz na vyšší rozlišení videa je zde
