Však víte. Benátky, úzké uličky, okna blízko u sebe. Když dojdou nějaké kuchyňské ingredience, můžete násadou od koštěte zabouchat na protější okno ,, Ciao Carlo, máš trochu cukru?"
Moje bývalá italská spolubydlící mi řekla, že Benátky jsou vlastně taková vesnice, kde se všichni znají a koukají si navzájem do talíře. Brala jsem tu informaci trochu skepticky. Takové sci-fi! Ale po čtvrt roce tady, musím dát Silvii za pravdu. A to koukání do talíře, ani není tak velká nadsázka. Však víte, úzké uličky, okna blízko u sebe. Když dojdou nějaké kuchyňské ingredience, můžete násadou od koštěte zabouchat na protější okno ,, Ciao Carlo, máš trochu cukru?" a když si rozsvítíte v obýváku, Carlo odnaproti si může u okna číst, aniž by u sebe zbytečně plýtval energií (dobře teď trochu přeháním).
,,Bonjour, bonjour, bonjour, bonjour "
,,Tamhle jde pekař zase se svým tácem, co jiného by mohl nést?"
,,Bonjour, bonjour, jak se má strýc?"
Občas mi Benátská rána připomínají začátek z Krásky a Zvíře, kdy se město probouzí k životu a lidi rozšafně otevírají okenice, vyklepávají ubrusy a přejí si hezký den. Teda bonjour samozřejmě nahradí buongiorno. Popeláři pravidelně přijíždějí každý den ve stejný čas na lodičkách, u cafeterií ve stejný čas zvedají rolety a zametají si ,,zahrádku" , hoši s nataženou kšiltovkou jsou již také připraveni na svých pozicích a pekařství si zdobí výlohy čerstvě upečenými dobrotami. Lidi na ulici se zastavují, oblíbají se na tváře - třikrát!- navzájem se optají jak se mají a když si vymění nejnovější drby - mio zio ha un nuovo dente- rozejdou se jiným směrem.
Občas to vyptávající kolečko podstoupím taky. S mým číšníkovým kamarádem. Rovná venku židličky a volá ,,Ciao cara, come stai, jedeš za sorellou?"
Když už jsem nakousla Krásku a Zvíře, tak se tam taky na začátku zpívá : ,,Čas svůj neztrácí, hlavu nosí v oblacích" S tímhle partem se naprosto shoduji. Naštěstí tu na mě nečíhají zrady v podobě pouličních značek. To by bylo modřin! Narážet se tu dá jedině do lidí. I když pravda, takový náraz do nějaké cholerické povahy by mohl končit obdobným monoklem jako po střetu s kovovou tyčí.
Po odlivu turistů, tu člověk opravdu potkává pořád stejné lidi. Benátčani jsou styloví. Kam se hrabe Miláno- město módy. Všichni to známe. Některá módní vlna se vrací, jiná pro úlevu všech pomíjí a některá zůstává nepřetržitě, napříč generací. Hodně pánů i dam tu nosí dlouhé pláště. Černé, na jeden knoflík. Jak dlouho už to může být šik? Tak od 15. století ?!? Tohle mě fascinuje. Kdybych měla takový plášť, vždycky bych s ním při odchodu teatrálně, prudce švihala, jak to dělají filmoví fantomové.
Peggy Guggenheim v jedom rozhovoru řekla, že tady člověk může vyčnívat jak chce a nikdo ho za to neodsoudí ba naopak (pokud ovšem nepatříte do sekce lidský hobit, to je vyčnívání nemožné) . A nejspíš se to netýká jen lidí. V Benátkách je hodně pejskařů. Takže, kdyby se vám náhodou stalo, že si nepamatujete tváře lidí, můžete si zapamatovat psa! A když si nepamatujete psa, jeho svetr si zaručeně pamatovat budete. Páni psi, tu nosí výstřední módu. Podle chlupáčů lze rozpoznat i módní barvu. Letos zjevně frčí červená!
Buongiorno a jak se máte vy?
