Uplynuly tři měsíce a pomalu, ale jistě se blíží doba, kdy ještě beztrestně můžeme svoje rozhodnutí stát se kolečkem v korporátním soukolí vzít zpět.
Po zaškolovacím týdnu, kdy jsme byli kolegyní zadupáni až do středu země (http://petovska.blog.idnes.cz/c/724519/ze-zivota-v-korporatu-iii-zaskolovani.html), jsme získali dojem, že nejhorší máme za sebou a konečně se můžeme věnovat svojí práci.
Nicméně práce opravdu zajímavá je. Ovšem jen do té doby, než nám manažer nařídí, abychom místo něj dávali do kopií e-mailů inkriminovanou kolegyni, protože on stejně neví, která bije. Tedy myslím, že tak nějak by ta věta zněla, kdyby byl upřímný. Od té doby se každé odeslání e-mailu stává malou ruskou ruletou, kdy očekáváme buďto nespokojenou reakci nebo rovnou odprásknutí na místě. Nejdřív to začne odpověďmi s nenápadnými třemi tečkami a poznámkou: formulovala bych to jinak, občas se však kolegyně vyhecuje a přijde nám svoje rady vyřídit osobně. Jak do toho stíhá dělat svoji vlastní práci, netušíme. Když se ale sejde celý tým na breefingu, vypadá to, jako by množstvím práce řídila nejen celou firmu, ale i další dvě vedle.
Velmi důležitě znějící anglické slovíčko breefing ve skutečnosti znamená pondělní hodinovou debatu, kdy každý člen týmu osciluje mezi vychloubáním a stěžováním si nad množstvím práce, která ho tento týden čeká, tak, aby manažer náhodou nenabyl dojmu, že má málo práce. Zároveň se u výčtu svých činností všichni tváří maximálně vážně, jako tým NASA, když se snažil dostat posádku Apolla 13 znovu na Zem. Minimálně manažer si totiž myslí, že naše úkoly jsou stejně důležité a bez nich by se Země nemohla otáčet. Realita je ovšem taková, že kdyby se celý náš tým vypařil jako pára nad hrncem, po týdnu by to možná někdo z vedení zaznamenal. Ale ony se ty excelové tabulky, grafy a statistiky samy nevytvoří a jsou nejspíš po budování image úspěšného korporátu potřebné.
Pokud si někdo během breefingu dovolí poznámku týkající se zefektivnění jemu určeného pracovního úkolu, ať je nápad jakkoliv výborný, setká se ze strany zkušenějších kolegů s klasickou mantrou: My to takhle děláme už 5 let a není důvod na tom nic měnit. OK, v tom případě nechápeme, proč byl jedním z požadavků na přijetí kreativita.
Někdy se však stane, že má manažer dobrou náladu a když nejsou v dohledu kolegyně, kterých se jejich vlastní nadřízený bojí, dovolí si tu a tam naše inovace pochválit a dokonce i schválit. Bohužel však lidská paměť je krátká, a když pak úplně ten samý nápad vytáhnete přede všemi na breefingu, manažer vás jak Petr zapře s tím, že nikdy nic takového neschvaloval. No a hádejte se do krve se svým nadřízeným nebo ho si nahrávejte na diktafon, že jo.
Po pár měsících, kdy konečně začneme chápat, jak všechno ve firmě funguje, kdy co říkat a kdy naopak mlčet, kdy předstírat, že máme stejný názor a kdy se vyplatí bojovat za svoje myšlenky, přichází Den D v podobě závěrečného zhodnocení naší práce. Že s tím bude firma dělat opičky je jasné už od začátku, ale když šéf vytáhne A4 s naším jménem a začne si postupně odškrtávat jednotlivé body, které jsme (ne)splnili, máme chuť vyprsknout smíchy. První otázka se pak týká toho, jak jsme ve firmě spokojení, což je samozřejmě past. Kritika, jak už jsme si stačili všimnout, se připouští pouze neškodná a v minimální míře. Co by se taky takové mladé káči mohlo na dokonalé firmě s kafe zdarma a vlastním kanclem nelíbit? A tak zmíníme pouze pár nepodstatných detailů, které i tak kupodivu manažera vyhodí z konceptu, protože počítal z naší strany s naprostým nadšením.
Pak následuje hodnocení nás jako osoby. Celkově jsme s Vámi spokojeni, ale slyšel jsem od některých kolegů (tady už víme, odkud vítr vane), že se na některé věci ptáte i dvakrát, a to dost zpomaluje proces práce. Je nám jasné, že někteří kolegové už tedy skrz šéfa začali pomalý proces zbavení se nás, ale ne tak, aby nás vyhodili přímo z firmy a oni museli dočasně dělat naši práci, ale pouze aby dali najevo, že jsme dostatečně neschopní na to, aby si nás šéf mohl oblíbit (po čemž jsme mimochodem nikdy netoužili). Po několika slabých argumentech na toto téma si řekneme, že to nemá cenu, že se můžeme na vše vykašlat a hledat práci jinde..
Pak ale šéf vytáhne nový návrh smlouvy a nenápadně zmíní, že po třech měsících se tu mírně navyšuje plat a my víme, že ten nájem se sám nezaplatí a pár korun navíc nám hodně pomůže. A tak se necháme uplatit na další rok ve firmě, která se nám začíná ošklivit.
