Vzpomínka na babičku a dědečka

Tento článek se vymyká mému obvyklému stylu psaní. Možná se bude někomu zdát příliš naivní nebo patetický, ale takto jsem to cítila, když jsem ho psala... Chtěla jsem se na chvíli zastavit a zavzpomínat... 

Můj dědeček se narodil v roce 1925, tedy v době, kterou si dnes už málokdo pamatuje. O jeho dětství toho moc nevím, ale vždycky jsem si ho představovala jako malého klučinu v košili a kraťasech s čepicí na hlavě, jako vystřiženého ze seriálu Bylo nás pět, který se s klukama honil po vesnici.  Dědeček byl nejstarším ze tří bratrů a spolu s rodiči bydleli v malém domku na vesnici. Tady prožili i druhou světovou válku, kterou všichni ve zdraví přečkali, i když to byla určitě těžká doba. Tři roky po válce se ve stejné vesnici narodila i moje babička.V době, kdy ještě babička chodila do základní školy, se z dědy už dávno stal dospělý muž. Přestože babičku s dědečkem dělil věkový rozdíl 23 let, osud tomu chtěl tak, že si k sobě našli cestu – i když to nebylo vždycky jednoduché.

Moje prababička, babiččina maminka, se s jejich vztahem zpočátku nemohla smířit, a tak si museli psát tajné vzkazy na toaletní papír, z čehož se o mnohem let později stala úsměvná historka vyprávěná na rodinných oslavách. Oba ale byli neústupní a na své lásce si trvali. V roce 1966 se v evangelickém kostele vzali. Dědův bratr se navíc oženil s babiččinou sestrou, a tak jsme se stali jednou velkou rodinou. Zanedlouho po svatbě se páru narodil první syn a v následujících letech se rodina rozšířila ještě o dceru a dalšího syna. Mladá rodina zůstala bydlet v domečku, ve kterém dědeček strávil dětství. Prababička, která během let poznala dědovu skromnou, poctivou a dobrosrdečnou povahu, si uvědomila, jak moc se v něm tehdy mýlila.  Léta utíkala a i přes problémy, se kterými se každý v životě musíme potýkat, žili všichni sice skromně, ale spokojeně. A než se babička s dědečkem nadáli, do rodiny přibylo šest vnoučat. Dědečkovi zešedivěly vlasy a na čele se mu objevilo pár vrásek, ale elán mu mohl závidět leckterý mladík.

Prarodiče jsme jako malí navštěvovali skoro každou neděli. Pamatuju si, jak nás dědeček vždy vítal s úsměvem na tváři, ve svém vlněném svetru a papučích. Rád nám povídal historky z mládí, četl knihy, hrál s bratrancem šachy a taky piloval svoje jazykové schopnosti. V osmdesáti letech mluvil pořád plynule německy, ani angličtina mu nebyla cizí. Ale především to byl moc hodný člověk, který se na nás rozčílil za celý život snad jednou jedinkrát, když jsme jako malí vzali jeho barvy a pomalovali jeho pracovnu namodro – tehdy nám pořádně vynadal, ale i tak jsme věděli, že se na nás nedokáže dlouho zlobit.  Když v roce 2007 po krátké nemoci zemřel ve věku 82 let, odešel s ním kousek každého z nás. Věděli jsme ale, že musíme držet pohromadě a na rodinu nezanevřít. Začali jsme tedy jezdit pouze za babičkou, která ovdověla v pouhých 59 letech. Navzdory této ráně se ale neuzavřela do sebe a snažila se jít dál. Dále se pořádaly rodinné oslavy, kde jsme se vždycky všichni sešli a těšili se, až si povyprávíme, co má kdo nového. 

Čas plynul dál. Babička se přihlásila na univerzitu třetího věku, začala navštěvovat divadla, prostě se rozhodla nezanevřít na život. Dokonce si v důchodu našla brigádu, kdy i v zimě roznášela po celé vesnici letáky nebo uklízela v kostele. Každý obdivoval její vitalitu. Často jsme jí říkávali: „Babi, ty máš lepší program na víkend než my“ a babička se jenom smála. Na její jednohubky a brambůrky, které měla vždy v zásobě, kdybychom náhodou dostali chuť, jsme se pokaždé těšili. To byl takový její rituál, bez toho by to nešlo. Vždy radši odepřela sobě, aby mohla dát nám. Jednou jsme jely se sestřenicí někam vlakem a babička nás náhodou zpozorovala, když stála na nástupišti. Rozběhla se k rozjíždějícímu vlaku a snažila se nám oknem vhodit čokoládu, abychom po cestě neměly hlad. Tehdy jsme se tomu smály na celé kolo všechny tři. Pro svoje děti a vnoučata by babička udělala cokoliv.

Když jsme se naposledy viděli, ještě nám dala jídlo na večeři, co kdybychom náhodou měli hlad. Taková byla naše babička. Odešla náhle dne 25. 6. 2017 ve věku 69 let. Domek na vesnici tak zůstává vzpomínkou na jednu etapu našich životů a dva skvělé lidi, na které nikdy nezapomeneme.