Protože jsem se v předvánočním shonu omylem podívala do zrcadla, rozhodla jsem se v zájmu zachování posledních zbytků sebeúcty po sto letech zajít do kadeřnictví sjednotit těch pět odstínů žluté, které jsem si na hlavě vytvořila.
Vzhledem k tomu, že jsem si kadeřnici objednala v šest hodin po práci, očekávala jsem příjemný relax, kdy aspoň na chvíli vypustím všechny starosti a nikdo po mně nebude nic chtít. No, člověk míní, kadeřnice mění.
Když jsem se na poslední chvíli do salonu dopotácela a posadila na židli s tím, že můj hlavní úkol bude neusnout, spustila kadeřnice tornádo otázek: „Jak se daří? Venku je zima, že? A co Vánoce? Dárečky už máte?“ Podle mě chodí všechny kadeřnice, vizážistky, manikérky, masérky a kosmetičky na schůze nějakého tajného spolku, kde jim školitel v bílém upnutém obleku neustále opakuje mantru: „hlavně mluvit, hlavně mluvit“, načež si pak nacvičují modelové situace, jak otravnými otázkami, které člověk dostává stokrát denně, rozmluvit i toho největšího mrzouta (tedy mě).
Já se ale jen tak nenechám, řekla jsem si, odpověděla obligátním „ale jo, jde to“ a v duchu si představovala, jak bych jí nejradši zacpala pusu tím jejím obřím tužidlem.
Kadeřnice však okamžitě poznala, že tudy cesta nevede, a pokusila se rozproudit konverzaci tím, že začala vytrvale kritizovat moje vlasy: „Vy se barvíte sama, že?“ dodala sladkým hláskem s nádechem očekávaného triumfu.
„Ne, barví mi je můj pes“, chtěla jsem odseknout, ale bylo mi jasné, že už by mi nic nepomohlo. Pachatel byl usvědčen, neměla jsem šanci uniknout: „Ano, pardon, občas si na tu hlavu něco napatlám.“ Z jejího následného pohrdavého výrazu jsem vytušila, že jsem pravidelně vykonávala vlasovou genocidu. A protože už od mého příchodu bylo zřejmé, že zrovna nejsem adeptkou na vlasovou modelku, dodala: „Tak to nevím, co s tím uděláme, ony se ty nekvalitní barvy z drogerie vždycky do těch vlasů tak zažerou, že je pak ani nejde dostat pryč. Pokaždé sem pak někdo dojde a chce zázraky. Přitom by stačilo jednou měsíčně chodit na barvu k nám.“ „No, možná, kdybyste za obarvení těch mých tří vlasů děda vševěda nechtěli pomalu víc než šmejdi za hrnce, uvažovala bych nad tím“ zabrblala jsem si pod fousy a už jsem si myslela, že mám klid.
Kadeřnice ale nasadila nejtěžší kalibr: „A jakou péči na vlasy vlastně používáte?“ Hm, předpokládám, že „jakýkoliv šampon, který je po ruce“, asi nebude správná odpověď. Míra zdeptanosti už ale u mě dosáhla vrcholu, a tak jsem z paty vytáhla ještě něco jako „jo a balzám“ a vyslechla si další sérii rad a pouček, za které by se nemusela stydět ani moje mamka při plánování naší svatby.
Po dvou hodinách jsem ze salonu odcházela s novým odstínem blond (mimochodem přítel si žádné změny nevšiml) a pocitem, že pokud nechám jakoukoliv barvu z drogerky přiblížit se k mým vlasům na méně než deset metrů, budu sedět dýl jak Kajínek. Asi ty tajné schůzky kadeřnic mají fakt úspěch.
