Srdce nebo rozum?

Každý z nás už někdy v životě zažil situaci, kdy musel řešit, jestli poslechne hlas svého srdce nebo se raději spolehne na rozum.

I když se na první pohled může zdát, že takové rozhodování zažíváme pouze několikrát za život, například když nevíme, jestli zůstaneme v Africe s válečníkem z kmene Samburu, kterého známe dvě hodiny, a nebo se vrátíme domů se svým německým snoubencem (ano, nedávno jsem viděla Bílou Masajku), ve skutečnosti jde o naši téměř každodenní „Sophiinu volbu“.

Já takové dilema řeším s železnou pravidelností. Večer si lehnu do postele s knížkou nebo k televizi a srdce mi okamžitě začne našeptávat: „Jenom si ty brambůrky rozdělej, dneska jsi tvrdě pracovala, zasloužíš si to. A rovnou XXL cibulkové, ty máš přece nejraději. Jedno kilečko navíc ještě nikoho nezabilo.“ Naopak rozum je neúprosný: „Nevadí ti, že už jsi na večeři spořádala zeleninový salát?“ Dobře, přiznávám, trochu jsem si větu redakčně upravila. Správně by měla znít asi takto: „Nevadí ti, že už jsi zbaštila čtyři toasty a půlku čokolády?“ Skutečnost, že už se víc jak půl roku odmítám podívat na váhu, dokazuje, že v tomto případě vítězí srdce, které tluče pro brambůrky.

Často se ale dostanu do situací, kdy se musím chtě nechtě řídit rozumem. Jednoho dne jsem si třeba usmyslela, že by byl skvělý nápad vydat se na cestu po světě. Musím dodat, že takové nápady jsem měla ještě v době, kdy pro mě znamenala kombinace slov hypotéka-svatba-zodpovědnost jednu velkou neznámou, a tak jsem se těšila na ten úžasný pocit svobody, kterého se mi během putování bude dostávat dennodenně. Na dotazy racionálně myslících lidí týkajících se financování mého dobrodružství jsem odpovídala, že moc peněz potřebovat nebudu, protože se budu přemísťovat stopem a přespávat ve stanu. Už jsem si balila ruksak a vzdělávala se v reáliích cizích zemí (např. že lev se nevyskytuje jen v Africe, ale i v bulharské směnárně), když se stalo něco nevídaného. O slovo se totiž po dlouhé době přihlásil rozum a v hlavě se rozsvítilo varovné světýlko. Nejprve jsem si vzpomněla na film Smrt stopařek a ačkoli se vzhledově s Dádou Patrasovou zamlada nemůžu ani náhodou srovnávat, věřím tomu, že by se našel úchyl i pro mě. Další problém se vyrojil, jakmile jsem si vzpomněla na svoje poslední nocování ve stanu. Že ve stanu byla obří díra, jsem ještě dokázala nějak překousnout, ale na tu myš, která do něj v noci nenápadně proklouzla, jen tak nezapomenu a ona asi taky ne. Tehdy jsem určitě překonala světový rekord v nové disciplíně, kterou jsem si pracovně pojmenovala řevosprint. Minimálně jedno pozitivum přesto tento zážitek měl: Konečně jsem pochopila pohádku o Princezně se zlatou hvězdou. Vsadím se, že princezna zažila něco podobného jako já, a proto pak nosila myší kožíšek jako výstrahu všem myším, které by se jí ještě někdy opovážily vlézt do stanu.

Poslední kapka přišla, když jsem zjistila, že můj ruksak váží tolik kilo, že bych jím zaměstnala zhruba dva tři Šerpy, a to ani neplánuju navštívit Everest. Po zjištění, že ze mě ani Indiana Jones ani Zibura nejspíš nebude, jsem musela dát rozumu za pravdu a nedomyšlenou cestu odložit.

Někdy se ale člověku poštěstí, že jsou rozum i srdce zajedno. Třeba když jsem po sedmi letech marného snažení usoudila, že přišel čas na to, praštit s hodinami klavíru. Vážnou hudbu miluju, ale to přeci ještě neznamená, že musím sama dřít jako kůň a bohužel i hrát jako kůň. Takže když mě srdce začalo táhnout jinam, rozum i moje učitelka klavíru mi rozhodně nebránily. Tyto případy jsou však spíš výjimečné – holt to nemáme jednoduché, a proto je život tak krásně rozmanitý. Z celého srdce (i rozumem) vám přeju hodně štěstí při rozhodování a já si jdu zatím dát brambůrky.