Svatba – slovo, při kterém se, alespoň podle zažitých stereotypů, ženám rozzáří oči nadšením a mužům orosí čelo od potu. A když už se chlap rozhodne dobrovolně „okroužkovat“, doufá, že se svatba nezvrhne v Cirkus du Soleil...
Nebudu tady machrovat, že jsem jako malá nenavlékala panenku do bílých prostěradel: nevěstu sice připomínala, i když spíš tu z filmu Tima Burtona. Během dospívání jsem si pak prošla fázemi první lásek, které bych si byla ochotná vzít na zavolání (ještě že jsem neměla mobil), až po dobu, kdy jsem si pro změnu myslela, jak je cool prohlašovat, že se nikdy vdát nechci. Na vysoké jsem ale bohudík potkala svého úžasného přítele (už jenom za to stálo studovat!), pět společných let uteklo jako voda a já jsem, aspoň doufám, trochu i zmoudřela a žádost o ruku s nadšením přijala.
Přípravy na „Den D“ začaly poté, co jsem zabrousila na svatební stránky a objevila album jedné z nevěst s plánovaným datem 20. 9. 2019. Nejprve jsem se lekla, že jsem zase, jako tehdy po oslavě Silvestra, zapomněla, jaký rok je, ale pak jsem si s hrůzou uvědomila, že opravdu na světě existuje člověk, který organizuje svatbu dva roky dopředu. V duchu jsem si oddechla, že moje chystání svatby půl roku předem ještě nutně nemusí znamenat návštěvu psychiatra, jak jsem se původně domnívala, a těšila se, jak všechno v klidu a s předstihem naplánujeme.
To jsem ještě nevěděla, co mě čeká. Když jsme totiž našim rodinám oznámili, že se budeme brát, automaticky jsme tím odstartovali půlroční diskuzi na téma „Nejlepší svatba podle rodičů“.
Bodem číslo jedna se staly výslužky. Podle mě a přítele jsou všechny ty trubičky, koláčky, řezy a krémové dortíky, na které padlo máslo ze stáda krav, tzv. jídlem v nouzi, které babičky vytahují z mrazáků, když neočekávané návštěvě nemají co nabídnout. V žebříčku jídel, objevujících se na stole pouze a jedině z důvodu, abychom se jich co nejrychleji zbavili, nad nimi stojí už jenom vánoční cukroví. Bohužel naše maminky zastávají názor, že bez výslužek se člověk prostě nemůže brát. Myslím, že kdyby se měly rozhodnout mezi tím, jestli bude svatba bez výslužek a nebo nás vystřelí na Mars, už bychom na vás koukali z wikipedie jako první kolonisté.
Podruhé jsme se dostali do křížku při řešení výzdoby. Vzhledem k tomu, že moje mamka má celoživotní problém pochopit, proč nenosím vysoké podpatky ani trička s flitry a přitom nejsem lesba, podivila se nejen nad výběrem barev naší svatby, ale hlavně nad absencí jakýchkoliv krajek, mašliček, srdíček, ozdůbek i bílých potahů na židle. Já jsem sice věděla, že „láska hory přenáší“, ale mi bylo jasné, že přes potahy se přítel prostě nepřenese. V soukromí tedy používám upravenou verzi přísloví „potahy ani láska neunese“.
Jakmile naši zjistili, že dobře míněných rad dávají na náš vkus poměrně dost, okamžitě zařadili zpátečku, protože sice by nám rádi všechno zorganizovali podle sebe, ale zároveň se báli, aby přítel nevycouval. To bych jim zůstala na krku – a takové riziko na sebe brát rozhodně nechtěli. Nápady přítelových rodičů jsme zase posílali k ledu prohlášeními, že tohle na svatbách v Česku není zvykem. A pak že není super chodit se Slovákem.
Na závěr si neodpustím sentimentální chvilku. I přesto, že se nám většinu našich přání ohledně výzdoby, místa, jídla apod. podařilo zrealizovat podle sebe, nakonec vůbec nezáleží na takových detailech, jestli budu mít krásné jednoduché šaty nebo budu vypadat jako obří chodící šlehačka. Důležité je, že tam budeme my dva a naše rodiny, které se nám sice „po svém“, ale v dobrém snaží pomáhat.
PS: Nakonec nás rodiče přeci jen na ty výslužky ukecali :-)
