Polednice vs. klekánice

Koho jako malého strašili rodiče, že si pro něj přijde klekánice, když bude zlobit? Na koho raději dospělí stejně jako Erben posílali polednici? A které z těchto dvou stvoření je vlastně větším postrachem?

Na téma tohoto článku mě přivedla nedávná diskuze s přítelem. Zatímco přítel se přimlouval za polednici jakožto strašidlo číslo jedna, pro mě představovala jasnou volbu klekánice. Vzpomněla jsem si totiž, jak jsem jednou jako malá přišla pozdě domů zvenku (to byla doba ještě snad před dinosaury, kdy neexistovaly mobily, a rodiče museli spoléhat na to, že prostě dorazím) a babička mi pohrozila, že pokud se příště opozdím, přijde si pro mě klekánice. Vůbec jsem netušila, co je ta klekánice vlastně za bytost, ale často jsem pak po večerech nahlížela z okna a představovala si, jak se plíží kolem našeho domku.

Klekánice pro mě znamenala starou osobu, zahalenou do kusů hadrů tak, že jí nejde vidět do obličeje. Vlastně spíš než osobou pro mě byla jakýmsi šedým přízrakem, který po setmění prochází vesnicí a vyhlíží nezbedné děti. Odtud je odvozeno i její jméno – večerní klekání (zvonění) v minulosti oznamovalo čas ke spánku. Ve mně strach spíše než samotná klekánice vzbuzovala představa blížící se tmy a s ní spojeného neznáma. Ostatně není náhoda, že upíři, čarodějnice, hejkalové a podobné příšery měli podle pověr nejvíce moci právě v noci, kdy člověk nemá přehled o tom, kdo nebo co se kolem mihne a všude panuje ticho. Také na případnou pomoc vám přijde málokdo, proto atmosféra noci nahání lidem odjakživa hrůzu. Potkat takhle upíra nebo hejkala ve dne, ani se nepodivím, občas totiž sama, když se nevyspím, hejkala připomínám. :-)

Co se týče polednice, co si budeme povídat, vzhledově si s klekánicí nemá co vyčítat, tam máme remízu. Čím má tedy polednice podle přítele navrch? Jeho argumenty bych shrnula následovně: Obraz polednice si spojuje s letním počasím, kdy praží slunce a všude panuje takové to nesnesitelné dusno (stačí se tento týden kouknout z okna). Člověk je zpocený, vyčerpaný, nedokáže se tak dobře soustředit, někdy blouzní a špatně rozeznává realitu od pouhé představy. A navíc, kdo by počítal s tím, že ho přímo během slunečného dne, kdy je všude všech plno, někde lapne nadpřirozené stvoření? Na rozdíl od klekánice (tedy ale aspoň takto jsem si to jako malá zafixovala) vám polednice klidně přijde nadrzo přímo do domu, Erben by mohl vyprávět. Tím bylo u přítele vymalováno.

Přes to všechno si nemůžu pomoct, ale pro mě bude vždy postrachem klekánice, možná právě kvůli dávné nevinné výhrůžce z dětství. A co vy? Báli jste se jako malí strašidel? A kdo je horší – polednice nebo klekánice?