Krize našeho věku

V poslední době se mi zdá, že se stále více lidí v mém věku (rozuměj kolem třicítky) dostává do krize.

Na první pohled je to s podivem, protože nám snad poprvé za sto let existence této republiky nic nechybí – komunisty sice teď ve vládě máme taky, ale neutlačují nás, války vedeme maximálně na sociálních sítích a už dlouho jsem v Česku neviděla nikoho umírat hladem, pokud nepočítám kamarádky v rámci diety vzhlížejíce ke svatému grálu = Milce v regálu. Jasně, teď mluvím o střední vrstvě, nijak sociálně či rasově znevýhodněné; omezuju se na zkušenosti ze svého okolí, svojí sociální bubliny. Ale o čem jiném psát než o situacích, se kterými se důvěrně setkáváme?

Žijeme ve světě neomezených možností. Můžeme si cestovat kam chceme, žít nezávislý život, budovat si kariéry v korporátech a nebo se naopak plně věnovat rodině či duševnímu rozvoji. Můžeme si založit kadeřnictví pro králíky, školku pro plyšáky, prodejnu pexesa nebo třeba kurz hraní na kuchyňské hrnce. Vše je dovoleno, fantazii se meze nekladou.

Pořád ale mám ze svého okolí pocit, že přes to všechno, čeho se nám v současnosti dostává, nám něco chybí. Existuje nepřeberné množství způsobů, jak naložit se svým životem, ale spousta z nás neví, jak s touto svobodou naložit.

Studovat a budovat kariéru? Cestovat do zahraničí a poznávat jiné kultury? Podnikat? Věnovat se mateřství? Co je vlastně ten “správný” život a co znamená užít si život?

Část starší generace by na tyto otázky jistě odpověděla: V našem mládí jsme neměli čas se takovými blbostmi, jako smysl života, zaobírat. Starosti nám dělaly jiné věci. No jo, ale netkví hlavní problém právě v tom, že my ten čas máme? A že ať děláme cokoliv, váháme, jestli bychom nemohli dělat víc a nebo řešíme dilema, jestli bychom se v tom krátkém čase, který máme na život vyměřený, neměli věnovat něčemu jinému? Byla naše volba správná?

Často se pak cítíme frustrovaní a zbyteční. Díky sociálním sítím se nám navíc zdá, že ostatní žijí daleko zajímavější život než my. Ačkoli to, že instagramové pozlátko ještě neznamená šťastný reálný život, už ale stejně všichni víme. Taková je ale doba a sociální sítě k ní prostě patří, netřeba nad tím moralizovat.

Naše pocity zmatenosti, které trvají, než si najdeme “tu svoji cestu” či klišovité “místo v životě" bychom neměli vnímat jako slabost. A nikdo by nás za to neměl odsuzovat nebo napomínat, stejně jako většina z nás neodsuzuje minulou generaci výroky: Proč jste s vaší situací něco neudělali?