Poté, co spatřil světlo světa můj první článek Knihy, které jsem nepřečetla, jsem se rozhodla, že asi nebude úplně fajn být blondýna a k tomu se zapsat do podvědomí čtenářů blogu jako člověk, který nedokáže dočíst knihu do konce.
Ano, světe div se, mnoho knih jsem přelouskala až do úplného konce. Musím ale přiznat, že je to s věkem čím dál horší. Když jsem byla malé škvrně, neměla jsem problém zhltat desítky knih měsíčně. Začalo to nenápadně Ferdou Mravencem, ale nakonec jsem se vypracovala až na Trojskou válku v dětském vydání (podíl na tom měli hlavně rodiče, kteří asi doufali, že ze mě jednou něco vyroste).
Moje první setkání s tzv. klasickou literaturou v pravém slova smyslu se konalo na základní škole. Dodnes si myslím, že učitelčina volba, přečíst puberťákům úryvek z Babičky, která "šukala po domě", nebyl ten nejlepší nápad. Ale teď už vážně. Ta pravá láska k literatuře přišla až s Kyticí. I přesto, že jsem tehdy nechápala, proč musíme Polednici přeříkávat nazpaměť (čemuž nerozumím dodnes), cítila jsem, že jsem narazila na umělecké dílo. Nějakým zvláštním způsobem mě přitahovala atmosféra venkova té doby. Vzpomínám si, jak mě fascinovala balada Štědrý večer – předvečer Štědrého dne, lidová pověra a nevyhnutelnost smrti. V průběhu let jsem se pak ke Kytici několikrát vrátila.
Co se týče moderní literatury, ta mi poprvé do klína přistála úplnou náhodou. Když mi v asi třinácti letech na dovolené během opalování došla všechna Bravíčka, navrhl mi taťka, ať si půjčím jeho knížku. Nejprve jsem se ošívala, přeci jenom obal Kunderova Žertu zrovna ke čtení nevybízel, ale nakonec jsem jím vzala zavděk. No a do tří dnů jsem měla dočteno. Sice jsem tehdy ještě moc nechápala, proč Ludvík kvůli pohlednici zmiňující Trockého přišel o všechno, ale knihu jsem si zvláštním způsobem oblíbila. O několik let později jsem pak děj oživila při maturitě a když jsem pak na vysoké navštěvovala předmět věnovaný Kunderovi, už jsem byla na Žert odborník.
Během studia jsem se prodírala mnoha žánry, od dramatu až po biografie. Vzhledem k mému zaměření jsem většinu z nich četla v němčině. Za zmínku stojí například pro nás Čechy neznámá kniha Paula. Ein Fragment, ve které Richard Beer Hofmann zachycuje fragmenty vzpomínek na svoji zesnulou ženu.
Nemám oblíbený žánr, čtu prostě knihy, které mi přijdou něčím zajímavé. Poslední úlovek, který jsem dokončila předevčírem, je kniha Dánská dívka. Příběh muže, který se nebál být sám sebou, tedy méně poeticky řečeno, nechal se přeoperovat na ženu. Nesmíme zapomenout, že se příběh odehrává ve 30. letech 20. st., tedy v době, kdy na něco takového jen pomyslet znamenalo neskutečnou odvahu. Kniha se ovšem nesoustředí pouze na hlavního hrdinu, ale i na jeho manželku, která mu vždy stála po boku a snažila se ho pochopit.
Bohužel už na čtení nemám tolik času, přesto se snažím aspoň při cestě do práce na chvíli ponořit do jiného světa. A to je na knihách to nejkrásnější – během chvíle se můžete ocitnout kdekoli a kdykoli a na okamžik se můžete vymanit z každodenních starostí.
A co Vy, jaké jsou Vaše oblíbené knihy?
