Kdo by nechodil rád do kina?

Nedávno jsem někde četla, že lidi stále méně častěji chodí do kina. To pro mě je návštěva kina vždy zážitkem...

Minimálně od té doby, co jsem se jako malá na Harry Potterovi polila kolou. Naštěstí pro mě se Harry víc jak dvě hodiny učil čarovat, takže do konce filmu vše stihlo uschnout a stopy zločinu tak byly zahlazeny.

Ale hezky zeširoka: Kino navštěvuji tehdy, když se na nějaký film hodně těším a chci si ho užít na velkém plátně. Tak jako většina populace obvykle zamířím do jednoho z multiplexů v našem městě. Jakožto čerstvému nestudentovi se mi orosí čelo, když zaplatím skoro dvě stovky za lístek, ale s tím už se člověk tak nějak smíří předem. Jenže podpásovka, se kterou nikdy nepočítám, je ta krásná vůně popcornu, která se line okolím. Jakmile ale zjistím cenu zmiňované pochoutky, tvářím se raději, že mě chuť přešla. Zásady jsou zásady, povím si stejně jako turista na dovolené, který si právě rozdělal řízek a sebevědomě kráčím do sálu.

Pohodlně se usadím, nějak přetrpím úvodní reklamy, a pak už se soustředím na trailery. Ty pro mě představují takovou malou odměnu: Vidět to nejlepší z pěti filmů ve dvou minutách, no není to fajn? Něco jako když jdete na večeři a jako pozornost dostanete malý předkrm zdarma (teda pokud se nejedná o rolku s křenem, blé).

Poté už se servíruje hlavní chod, který mě někdy mile překvapí, jindy zklame na plné čáře. Protože jsem ale rozená optimistka, snažím se na každém filmu najít něco pozitivního, i když jde o úplnou kravinu (existují výjimky, tímto zdravím Kameňák). Když navíc během děje neustále musíte poslouchat průpovídky nejrůznějších expertů, kteří mají určitě více talentu než Tarantino a Nolan dohromady a ještě ovládají umění konstruktivní kritiky (citace: „To je vůl ten režisér!“), dokážete ocenit aspoň snahu tvůrců o pozvednutí filmové kultury.

A tak jsem se jednou rozhodla (a zřejmě i všichni hipsteři z našeho města), že je na čase změnit lokaci, a že se vydám do jednoho z těch malých, „art“ kin, kde mě nebude lákat předražený popcorn a ještě ušetřím. Film Já, Olga Hepnarová se zdál být ideální volbou. Psychologické drama, natočené černobílou kamerou, nemůže být trefou vedle. Jakmile se ale ztichlým sálem při jedné z erotických scén rozeznělo zvolání „Lesby!“ (ano, přesně tak, jak si to teď v hlavě vybavujete, to znělo), jsem dospěla k názoru, že narušitelé klidu se najdou všude – co by mě ale nikdy nenapadlo, že se jednou stanu nevědomky spolupachatelem...

Tehdy jsem si totiž vyrazila do kina na film Athropoid se známou, která trpí touto nevyléčitelnou chorobou. Ne, že bych sama neměla fantazii a nedomýšlela si děj filmu, ale pokud mi někdo padesátkrát za hodinu sděluje nahlas svoje podněty...

„A teď v té zatáčce vystřelí na Heidricha,“ pyšnila se kamarádka svým odhadem ve chvíli, kdy se Gabčík zastavil před jedoucím automobilem. Když pominu skutečnost, že každý, kdo přeci jen trochu dával v hodinách dějepisu pozor, ví, že tam pravděpodobně najednou nepřistanou mimozemšťané, i tak je napětí celé scény fuč. „No a teď kam zdrhne? Podle mě nejdřív uteče k těm holkám a až pak do toho kostela. No tam je přece chytí ti nacisti. Ten Čurda byl fakt blbec.“ Díky kámo za přesný historický rozbor včetně precizního shrnutí životopisu Karla Čurdy. Jen začínám přemýšlet nad tím, jestli ten Heydrich náhodou také neměl v oblibě komentovat filmy, protože tohle je fakt na odstřel...

Ale každý má tyto své slabé chvilky, můj bratranec by mohl vyprávět. Když jsme se jako malí chtěli podívat na Apollo 13, sebevědomě jsem pronesla (pozor spoiler!): „To je super film, ten určitě znáš. Je přece podle skutečné události, jak se na konci všichni zachrání.“ Suma sumárum, každý z nás je asi jednou tím otravou, na kterého všichni po kině tak rádi nadáváme.