Většina lidí dělí domácí práce na mužské a ženské. My s přítelem na ty otravné a ještě otravnější...
Mezi úplně nejhorší domácí práce patří umývání oken. Zaprvé protože tuto práci moc často nedělám, nestihla jsem se s ní psychicky smířit a zadruhé těch oken máme tolik, že eliminovat množství šmouh je pro flinka jako já prostě nemožné. A proto se řídím zlatým pravidlem – dokud se přes okna dá vidět ven, umývat se nemusí (případně dokud mě nedonutí moje mamka při inspekci, pardon návštěvě bytu).
Stříbrnou medaili za nejhůře strávený volný čas pak s těsným náskokem získává umývání podlah. Především v zimě jde o takovou moderní verzi sisyfovské práce. Vezmete mop, půl hodinu šudlíte schody, vypadající jako by se po nich celé dopoledne procházel Jožin z bažin, a když už si konečně myslíte, že máte hotovo, objeví se ve dveřích přítel s nevinným úsměvem a nesmělým doporučením: „Venku je dneska fakt hnusně, celý schody jsou od toho špinavý, asi by se měly setřít.“ Mimochodem jsem si všimla, že věty typu „TO by se mělo umýt/utřít/vyžehlit“ jsou v přítelově slovníku velmi oblíbené, ale kupodivu nám ten klaun z Kingovy knihy ještě nikdy uklidit nepřišel. Naštěstí existují i domácí práce, které mi nezpůsobují nutkání žít v bytě z igelitu. Kupodivu takové žehlení mi na rozdíl od většiny populace až tak nevadí. Kdy jindy si můžu zkontrolovat stav svého šatníku a ještě u toho koukat na telku...?
Z výše uvedeného pokusu o vtipný sloh si nejspíše snadno odvodíte, že uklízení zrovna nepatří mezi moje top koníčky. Naštěstí vyznáváme s přítelem efektivní využití volného času, a tak v závislosti na příležitosti rozdělujeme míru pořádku do tří kategorií.
Pořádek pro mě a přítele: Pokud se na zemi neválí stromeček z Vánoc a ve dřezu zbytky z oslavy mých šestnáctin, jsme v pohodě.
Pořádek pro kamarádky: V případě návštěvy většího množství přátel se řídím známým heslem „co oči nevidí, to srdce nebolí,“ a tak většina bordelu letí do skříní, pod postel, případně jiných úložných prostor. Já vím, hláška „nahoře huj a dole fuj“ by se pro tyto případy hodila lépe, ale mise ve znamení málo práce, velký efekt je splněna na sto procent.
Pořádek pro rodiče přítele: Největší stupeň pohotovosti, na Richterově stupnici hodnocený číslem 9,5. Ze země se musí dát jíst, ze záchodové mísy se musí dát pít a celým bytem se line vůně čerstvě upečené bábovky (díky babi!). Koš v kuchyni, který obvykle vynáším, když se k pachu přidá i hejno much, jde cítit po králíčkovi Azuritovi (samozřejmě v živém stavu). Výsledný dojem ještě umocním větou: „Já se omlouvám, nestihla jsem tu moc uklidit.“
Abyste si nemysleli, že jsem Miss špindíra, musím na svoji obranu říct, že zatím bydlíme v nájmu, a proto se uklidňuju tím, že až budeme „ve svým“, kategorie „pořádek pro rodiče přítele“ bude naším standardem. Nikdy ale asi nebudu ten typ ženy, pro kterou představuje uklízení smysl života. Existují přece mnohem důležitější věci, kterým se vyplatí věnovat volný čas, např. psaní článků na blog :-)
