Dobrodružství jménem nemocnice

Většina z nás se do nemocnic a k doktorů vůbec nehrne a já nejsem výjimkou. Ale co se dá dělat, někdy nemáme na výběr...

A tak jsem se na začátku října vydala na plánovanou operaci i já. I přes velkou nervozitu jsem se snažila působit pozitivně a bílou barvu si neasociovat s gigantickou injekční stříkačkou a škodolibým úsměvem doktora, nýbrž raději s nadcházející svatbou. Takhle mi to vydrželo asi pět minut, než zavolali moje jméno a já věděla, že už neuteču.

Sotva jsem se ubytovala na pokoji, kde ležely další čtyři dámy, už nás svolávaly na oběd. V mém případě se kvůli operaci jednalo jen o polévku, a tak jsem si v duchu děkovala za pizzu, kterou jsem se den předem nacpala. Kdybych tak věděla, jak dlouho budu o hladu, snědla bych taky její obal i s poslíčkem. Po „obědě“ jsem se vrátila zpět do pokoje. Pořád mi ale vrtalo hlavou, co mi to tu všechno připomíná. Jakmile nám sestřička přinesla velkou termosku s čajem a my si začaly povídat o našich chlapech, najednou mi to došlo: „No jasně, já jsem na táboře!“ Kde jinde musíte vstávat na povel, vedete nekonečné hovory o ničem s lidmi, které byste normálně nikdy nepotkali, a jídlo dostáváte všichni na příděl? Díky tomuto zjištění jsem si užívala těch jedinečných chvil, kdy jsou všichni, stejně jako kdysi v dětství, na jedné lodi a je úplně jedno, jestli jste právnička, pekařka, důchodkyně nebo držitelka Grammy.

Bohužel podobnost s táborem (tedy pokud ho netrávíte v Albánii) skončila ve chvíli, kdy jsem se probudila po narkóze na JIP s řezem na břichu a jen se modlila, aby mi látky, které neustále proudí kanylou do žil, nepodával zaměstnanec se jmenovkou Petr Zelenka.

Poté, co jsem trochu přišla k sobě, jsem se pokoušela si po vzoru válečných veteránů namluvit, že ta díra na břichu, ze které trčí hadička, mě vlastně vůbec nebolí. Když pak přišla návštěva, dělala jsem hrdinku, ačkoli větě „ty s těma všema hadičkama vypadáš jak robot“ jsem se k překvapení přítele vůbec nezasmála. Jak se ale říká, čas všechny rány zahojí, nebo spíš v mém případě opiáty všechny bolesti utlumí, takže jsem se po třech dnech mohla vrátit z JIP zpátky na pokoj.

Po čtyřech dnech od nástupu se nade mnou sestřičky konečně smilovaly a namísto mučícího prostředku, někdy také poeticky nazývaného „nutridrink“, jsem dostala kousek toastu. Věřte mi, nikdy v životě jsem neměla lepší jídlo. Toast jsem si tak vychutnávala, až se mi smála celá jídelna. Mimochodem, humoru, se kterým ostatní spolupacientky svoje problémy přijímaly, jsem si na celém pobytu v nemocnici cenila nejvíc. Jednou jsme seděly u snídaně a byly tak zničené, jakoby jsme celou noc propařily. Nakonec jsme se shodly na tom, že vlastně náš pobyt má s návštěvou pořádného fesťáku hodně společného – nosíme přece náramky a taky jsme byly (minimálně na operačním sále) pěkně mimo...

Nebudu tvrdit, že se mi z nemocnice po deseti dnech nechtělo domů, protože jednak to není pravda a jednak byste mi to stejně nevěřili. I přes všechny útrapy si však dovolím tvrdit, že to byla zajímavá zkušenost. Já vím, možná bych tak nemluvila, kdyby vše nedopadlo dobře. Ale uznejte sami: Pravidelná strava a bez vaření, příjemná společnost i personál – nemít bolesti, tak si myslím, že jsem v hotelu. :-)

Takže milé ženy, pokud byste náhodou četly můj blog, moc vás zdravím!