Tati...

Chytl jsi mě za ruku a pak jsi přešel na druhý břeh. S klidným dechem. Přes vodu, která ti proplula mezi prsty, pohladila tě po nártech a ukázala, jak klidný a jemný může být její dotek a jak chladný a nekompromisní může být její proud.

A teď na druhém břehu sleduješ, jak vše kolem mě vypadá stejně. Stromy. Květiny. Louky. Řeka. Dům. Jak se nic nezměnilo. Jen ty jsi v přítomnosti toho všeho, mě, jiný. Ztišil jsi svůj svůj hlas. A provázíš mě po těch místech mýma očima. 

...

A v každém tom pohledu na domov,

na mámu, na sestru, na úsměvy našich dětí,

je tolik vzpomínek, tolik slov,

na čas, který tak neúprosně letí.

Každé zafoukání větru v naší zahradě,

každý pohyb stromů, luk, květin. Tok řeky.

Připomene mi pohádky dětství. Princezny na hradě.

Pobíhání po lese. To, jak mech je měkký.

Sněhuláka u vchodu, který roztál a pak se zase objevil.

Sfouknutí svíček z narozeninového dortu jedním dechem.

Pole plné obilí, které jsi zasel a už nesklidil.

To, že nikdy nikam jsi nešel s takovým spěchem...

...

¦