Po pohádkách procházky. Na procházkách pohádky. Pohádkové příběhy. Je to velký keř, ta líska. Říkám si. Míjím ji. Míjím její plody. Jeden zvednu ze země. Nevypadnou z něj šaty. Padají z něj příběhy. Velké příběhy. Pohádkové příběhy...
Pamatuji si, že jsem tudy už jednou šla.
Cvrkne mě do nosu.
Vzpomínka.
Nebe bylo jasnější. Měsíc svítil na cestu o dost víc. Nemusela jsem odhadovat svoje kroky, kam asi vedou. Šly samy a vedly mě. Tak jako stíny. Šly samy a vedly se. Vedly se vedle sebe. A já se na ně mohla dívat. Moc dobře si vybavuji, jak jsem je pozorovala, jak se houpaly, tančily, překračovaly, prolínaly, dotýkaly. Jak si byly blízko a mluvily spolu. Teď jdu a nevidím nic. Vzdálenost mě ve tmě do cíle se tak těžko se to odhaduje, když je vše tak stejné. Přikryté pod peřinou tmy, bez barev a fantazie. Je tomu už pár kroků, kdy jsem ztratila svůj stín. Kdy se ztratil v té tmě. Byl tak sám a byl poslední, kdo mi dělal společnost. A teď i on je pryč. Když není světlo, není stín. A když není stín, jak kdybych nebyla ani já. Jsem tu sama. Je tak temno. Je mi chladno.
Pamatuji si, že jsem tudy už jednou šla.
Cvrkne mě do nosu.
Vzpomínka.
Kdy jsem slyšela žáby. Kdy jsem ty žáby, chladné jako kámen, viděla, jak se radostně někam stěhovaly. Někam do tepla. Zahřát se navzájem. A ted tu najednou nejsou, už se nevrátily. Jsou stále schované někde spolu v teple. Pryč. Jsem tu sama. Je tak temno. Je mi chladno.
Pamatuji si, že jsem tudy už jednou šla.
Cvrkne mě do nosu.
Vzpomínka.
Kdy jsem se schovala do dlaně. Kdy jsem se do ní schovala úplně celá. Kdy ta dlaň prohřála každou moji zmrzlou myšlenku a zalila ji proudem tak horkým, jemným a laskavým, že jsem cítila, jak mi ten proud protékal každým slovem, které mi zůstalo v hrdle, na rtech. Na tvých rtech. Jsem tu sama. Je tak temno. Je mi chladno.
Pamatuji si, že jsem tudy už jednou šla.
Cvrkne mě do nosu.
Vzpomínka.
Kdy jsem seděla na lavičce a nemusela jsem si sedat doprostřed, aby vedle mě nebylo tolik místa. Sedím teď na lavičce. Uprostřed. Vedle mě je tak akorát místa z každé strany. Na jednu stranu odložím deštník. Na druhou stranu odložím ruku. Dlaní směrem na lavičku. Přejíždím po ní prsty a uvědomuji si každou nerovnost. Soustředím se na ten pohyb. Lehce to šimrá. Cítím zase trochu toho něžného tepla. Slyším vodu. Nebo je to snad tráva a já se spletla v celé té mé roztržitosti? Šumí. Ať je to tak nebo tak, je mi to příjemný. Ten jemný hlas do ticha mi připomíná, že jsem tady už jednou seděla. Nade mnou svítí lampa. Obrátím směrem k ní hlavu. Je tu najednou tolik světla. Uvědomím si. Vrátil se mi stín. Řekla jsem do ticha, jak moc jsem ráda, že ses vrátil. Stýskalo se mi…
