Když samota bolí jako facka

Sama... Povídka o osamělosti. O tom, že samota velmi bolí a někdy snad i víc než ta bolest fyzická. 

Dita, mladá žena, která pracuje jako prodejce automobilů, tak jako kdysi její otec, kterého nadevše milovala. Žila s ním sama, maminka jí zemřela u porodu, když byla ještě mladá, stejně tak, jako její bratříček, kterého znala pouze schouleného v maminčiným bříšku. Teď je uzavřená sama do sebe a se svojí bolestí. Osamocenosti. Zažila bolest fyzickou a teď prožívá bolest psychickou. Ona, opuštěný introvert uzavřený do své minulosti. Do minulosti, kterou milovala, protože v ní nebyla sama.

…

Každé odpoledne, když se Dita vracela z práce domů, pohltila ji samota svého starého temného činžáku. Odemkla dveře a vždy cítila ten stejný pocit stále ten stejný zápach. Pocit prázdna. Samoty. Pokaždé, když překročila práh a nadechla se, bodlo jí u srdce. Už několikrát se stěhovala a utíkala od těchto pocitů. Ale vždy to dopadlo stejně. Ten stejný pach. Ty stejné pocity, jako by jí pronásledovaly celým jejím životem.

Sedla si na parapet svého robustního okna. Otevřela je dokořán. Venku už byla tma. V jedné ruce svírala láhev laciného červeného, v druhé ruce jí dohořívala cigareta, ze které si potáhla jen jednou, když si jí zapalovala. Byla omámená. Stále se dívala do toho okna protějšího bytu. A čekala, zda se zase objeví. Okno, které ji oslňovalo a svítilo do jejich očí,, tak jak z temné noci oslňoval měsíc do tmy pohlcenou Zemi.

Doufala, že se zase objeví. Alespoň na těch pár minut by tam zase nebyla sama. Byla tím pohledem posedlá. Byla na něm závislá.

Dočkala se. Za novým oknem, které zdobí barevné květináče se konečně objevila. Žena v tenké noční košilce, která lemovala její nádherné křivky. Její andělsky blonďaté dlouhé vlasy měla tentokrát schované v ručníku. Dívala se na ni. Nehybně. Skoro bez mrknutí oka sledovala každý její pohyb. Zrovna zalévala květiny. Potom se zasněně zadívala do dáli a takto tam stála ještě několik minut.

Dita si lokla z láhve a nevědomky trochu ucukla hlavou. Měla pocit, že se jejich pohledy střetly. Ale neodešla. Neschovala se. Stále tam seděla a dívala se k tomu rozkvetlému oknu a i ona, ta krásná dáma tam za ním stále stála a upřeně se dívala podobným směrem, kde seděla Dita.

Do té doby, než je vyrušil on. Přišel jako vždy. Vysoký zdatný muž. Upravený. V dokonale padnoucím obleku. Zjevil se za ní, otočila se. Stáli tam, asi metr od sebe, ona hlavu sklopenou dolů a on divoce gestikulovat. Serval jí z hlavy ručník a vypustil ven její andělsky blonďaté vlasy, které po chvilce svíral ve svých dlaních. Cuknul s nimi tak silně, že zaklonila hlavu dozadu. Druhou rukou ji objal kolem prsou a ona byla v plné moci jeho paží. Jen chvilku. Pustil ji. Jeho teď už volné ruce začaly opět zběsile gestikulovat a pak ji udeřil. Z jejích pohledu šlo snadno vyčíst, jak ho prosila, aby toho nechal, ale on nepřestával, vybíjel si na ni svou zlost. Udeřil ji několikrát, tak jako vždy a potom spolu usnuli v posteli.

Dita seděla a přemýšlela, čím ho takto andělská tvář tolik zlobila. Proč jí musel udeřit. Proč ji opakovaně trestal. Musela určitě moc zlobit. Vždy ji potom krásně a něžně objal. Miloval ji. A ona ho zlobila. Proč?

Najednou před sebou viděla zase sebe. Stála tam za tím oknem několik let zpátky. Taky měla krásně blonďaté dlouhé vlasy. Za ní stal otec. Držel ji za vlasy a křičel na ni, že pokud už nebude hodná, tak ji je všechny vyrve ven z hlavy. Udeřil ji. Plakala. Prosila ho. Slibovala, že už bude hodná. Že se bude lépe učit. Že bude pracovat. Že se už nikdy nevrátí pozdě domů. Milovala ho. Žili spolu sami. Nikoho jiného neměla. Ale tak moc ho zlobila. I když nechtěla.

Když otec zemřel, vychovávala ji chvíli tátova sestra, do té doby než odešla studovat a bydlela na internátu a pak se odstěhovala pryč. Daleko ven do velkého města. Kde nebude tak sama. Ale už nechtěla nikdy nikoho milovat. Nikoho zklamat. Nikoho zlobit, proto si nikoho už do své samoty pustit ani nechtěla.

Když se zase za několik dní Dita dívala ven směrem k tomu oknu, objevila se v něm uplakaná žena a kolem ní spoustu mužů. V uniformách a on v jejich zajetí. Odvedli ho pryč. Odjeli. Zůstala tam sama. Odsunula květiny. Sedla si na parapet a v ruce držela skleničku vína.

Když se na ni Dita podívala, jejich pohledy se teď opravdu střetly. Odložila láhev vína vedle popelníku, kde opět samovolně dohořívala cigareta a projela si prsty svoje na ježka ostříhané vlasy, které jí už nikdy neměl připomínat ztrátu milovaného člověka. Pohřbila je tehdy zároveň s ním. Vzala znovu láhev a několika loky se napila. Až na samé dno. Byla prázdná. Odložila ji a potom znovu otočila hlavu k protějšímu oknu a viděla tam osamocenou ženu. Viděla tam sama sebe.

Tenkrát naposledy…

...