Pro tentokrát trochu filosoficky laděné vyprávění. Ví člověk, co doopravdy chce?
Lesem se proháněl vítr, zvedal spadané listí do výšky a přidával k němu další zažloutlé listy, které už neměly sílu se udržet na stromech. Korunami pronikalo čím dál víc paprsků podzimního slunce, které oživovalo tančící zlaté víry. Mezi starými stromy se proplétal zurčící potok a světlo se od jeho hladiny odráželo.
Středem lesa vedla cesta, spíš pěšina. Nechodilo po ní moc lidí, většina cizinců les obcházela. A tak cesta postupně zarůstala a jen díky tomu, že ji zvířata občas využívala jako stezku a že tudy pár stařen chodilo na chrastí, nezanikla úplně.
Dnes tudy ovšem šel i někdo cizí. Jeho příchod oznámilo hejno ptáků, které se poplašeně vzneslo a zakroužilo nad lesem. Poutník pomalu šel po pěšině, při chůzi si pomáhal holí a vak s věcmi měl přehozený přes rameno. Nepískal si, ani si nebroukal, šel docela tiše, ztracený ve vlastních myšlenkách. Možná by na cestu lesem brzy zapomněl, kdyby se v jeho středu nerozhodl, že na chvíli neuleví svým uchozeným nohám, a nesedl se na příhodný balvan.
Zahleděl se do slunce a na chvíli dovolil svým myšlenkám, aby se rozutekly na všechny strany. Ovšem když je v dalším okamžiku začal hledat, zjistil, že jsou fuč. Uvědomil si, že neví, kdo je ani kam jde. Neznal své jméno a neměl tušení, co dělal na tomto místě.
Vyděšeně se rozhlédl a spatřil mladou dívenku, která seděla na menším kameni kousek od něj. Prohlížela si ho a usmívala se.
„A teď tvé třetí přání,“ pobídla ho.
„Cože?“
„Jsem duše z tohoto lesa a plním poutníkům tři přání,“ řekla mu s naprostou samozřejmostí. Muž na ni zmateně hleděl, vypadala jako docela obyčejná dívka.
„A proč tedy třetí přání?“ zeptal se po chvíli. „Nic jsem si zatím nepřál.“
„Už jsi první dvě přání vyslovil.“
„Nepamatuju si...“
„Tvým druhým přáním bylo, abys vše zapomněl,“ vysvětlila mu. Lesem zavál studený vítr přinášející předzvěst blížící se zimy a muž zavrtěl hlavou.
„Proč bych chtěl takovou věc?“
„Lidé se často dozví věci, které by raději nevěděli. Mají vzpomínky na události, které by raději nezažili. Slyšeli věci, které nemohou dostat pryč z mysli a to je užírá. Někdy vzpomínky bolí víc než rány bičem.“
„Ale člověk, který nemá své vzpomínky, nemůže najít klid,“ namítl muž. „Nikdy nebude šťastný, protože mu bude chybět část sebe.“
„Lidé nevědí co chtějí. Radím ti, rozvaž si své třetí přání dobře. Nechci, aby kvůli mně byli lidé nešťastní.“
Muž kývl a opět se zahleděl do odpoledního slunce. Jeho paprsky příjemně hřály do tváře. Když své přání zformuloval, otočil se zpět na duši z lesa. Ta se ani nehnula a usmívala se na něj.
„Pak si tedy přeji vědět, kdo doopravdy jsem,“ řekl po dlouhém nádechu.
„Zvláštní,“ povzdechla si dívka. „To bylo i tvé první přání...“
