-ismy očima filosofa

Od mojí "zkoušky dospělosti" uplynul už rok a já jsem si vzpomněl na svou maturitní práci, kterou jsem si ještě zpětně vymohl na škole zpět a bezpečně uložil do počítače. Tenkrát jsem si ještě nebyl zcela jistý, co budu studovat dál a studium filosofie bylo jednou ze zvažovaných možností. Nakonec jsem se rozhodl jinak, ale v téhle povídce jsem zachytil svůj pohled filosofa. Námět povídky vznikl z náhlého popudu mysli, jinak to v krátké době, která je na maturitní práci vyhrazená, ani nejde. Pokud vám vrtá hlavou název, tak je podle této práce, kterou jsem musel krátce před tím analyzovat.

Kde udělal Spinoza chybu?

Znáte ten pocit, kdy máte něco udělat, ale přijde vám, že pořád máte spoustu času? Přesně ten jsem měl poslední měsíc. Je to v lidské povaze - odkládat vše až na poslední chvíli. A právě proto jsem teď v pořádném maléru. Dnes je poslední termín na odevzdání seminární práce a já ji, sakra, pořád nemám.

Slovo střídá slovo, řádek střídá řádek, myšlenka myšlenku. Téma práce je jednoduchá otázka: Kde udělal Spinoza chybu? Až zas tak jednoduchá otázka to nebude, protože stále nevím. Ale už není čas, musím to nějak dokončit. Kde udělal Spinoza chybu? Toť řečnická otázka. Asi jako když se lidé ptají, kde udělali chybu soudruzi z NDR. Studium filosofie není žádný med.

„Jdeme si dát vodárnu,“ ozve se za mnou hlas mojí spolubydlící. Anička je moc fajn holka, ale studuje matfyz. „Přidáš se?“

Vrtím hlavou. „Pokud mi neprozradíš, kde udělal Spinoza chybu, tak to musím nejdřív vymyslet.“

Ušklíbne se. „Když tak budeme vedle.“

Ještě odstavec, pár slov a je hotovo. Hotovo! Práce se tiskne a já hledám svoje oblečení, které je rozházené po pokoji. Opět se objevuje Anička.

„Rytíř připraven do boje?“ zeptá se pobaveně.

„Jistě,“ odseknu a pokouším se najít druhou ponožku. „Rytíř se oblékne, políbí tchýni a vyrazí čelit ohromnému nebezpečí.“

„Ještě tkaničky,“ připomíná Anička, ale já už opouštím náš byt hopkaje. Moje cesta vede bludištěm ulic, proplétám se tím labyrintem a stále kontroluji hodinky. Práci musím odevzdat do poledne.

Aristoteles řekl, že člověk je tvor společenský, ale při pohledu na zaneřáděné ulice Cejlu mi to tak nepřijde. Cesta rytíře je strastiplná, co se dá dělat.

Procházím podchodem pod vlakovým nádražím a mířím do centra. Eskalátory stojí - žádné překvapení. Avšak ani to nemůže rytíře zastavit. Přede mnou se otevře další spleť ulic, kterou ale důvěrně znám. Jen je tu dnes nějak málo lidí... Počkat! Není tu vůbec nikdo! Ulice jsou úplně prázdné, nikde ani noha, ani ruka, ba ani cíp kabátu. Je něco shnilého ve státě dánském. Už s menší jistotou si razím cestu známým prostředím, hlavou se mi honí katastrofické vize toho, co se tu mohlo stát. Ještě by se nyní hodila nějaká ponurá hudba. Pak konečně zaslechnu hlasy, jdou sem z náměstí. Přidám do kroku a po chvíli spatřím uprostřed budov velký dav lidí. Zvláštní... Zamířím k nim, abych zjistil, co se děje, když v tom mne upoutá puštěná televize ve výloze obchodu. Zvuk není slyšet, ale stačí mi přečíst si titulky: "Centrum Brna bylo vyklizeno z důvodu demonstrace neonacistů. Proti nim se rozhodli vystoupit antifašisté a také členové Komunistického svazu mládeže. Policie se obává násilných střetů a proto celé centrum uzavřela ozbrojenými kordony.

Začíná se mě zmocňovat panika. Neonacisti... Kdyby jen Nietzsche věděl, co způsobil. Otočím se a vyrazím strmými ulicemi pryč. Najednou jsem věděl, jak se musel cítit Schopenhauer, když utíkal před epidemií a připletl se do cesty revoluci. Téměř jsem běžel a hlavou se mi blesklo, že kousek odsud jsem kdysi dávno chodil do tanečních. Byla to dost nepatřičná myšlenka, protože proti mně šel průvod mladíků s rudými prapory. Ztuhl jsem. Ty sympatické mladé muže jsem taky zjevně zaskočil.

„Jsi s námi nebo proti nám?“ vypálil na mě otázku jeden z nich. Uvědomil jsem si, že mi jde o krk.

„Já... ehm... studuju Marxe... mimo jiné.“

„Tak pojď s námi, soudruhu!“ rozzářil se a najednou mě celý dav vlekl zpátky. „Kupředu levá!“

Nedošli jsme daleko, když v tom se před námi objevila jiná skupina lidí. Veselá tráva z nich byla cítit až k nám. Že by antifašisté? Schylovalo se k boji... Na nic jsem nečekal, vysmekl jsem se soudruhům a rozběhl se ulicí pryč. Nezpomaloval jsem a najednou jsem si uvědomil, že neběžím sám. Ohlédl jsem se a uviděl za sebou dav holohlavých, ženoucích se jako parní lokomotiva. A před námi... můj Bože, to je policejní kordon! Nešlo zastavit a já byl první, kdo dostal ránu obuškem. Au. Najednou jsem pochopil Sartra a jeho existenciální prožitek. Život dostal úplně nový smysl. Jsem rytíř bez bázně a hany!

Ale pak jsem si opět vzpomněl na svou seminární práci. Už není čas! Vymotal jsem se z toho zmatku a utíkal už bezpečnými ulicemi. Hlava mi třeštila a nohy se mi pletly, ale já měl svoji rytířskou povinnost odevzdat práci. Budova fakulty se mi před očima otevírala jako hřejivá mateřská náruč. Vklouzl jsem do ní a spěchal ke kanceláři.

„Jste tu dost brzo,“ dostalo se mi komentáře.

„Co prosím?!“

„No termín je až příští týden a všichni to nechávají na poslední chvíli.“

Vypotácím se na chodbu a hlavou mi vrtá už jen jedno. „Kde sakra udělal Spinoza tu chybu?“