Paroubek píše poezii

Poklidné poledne, parlament podřimuje, přehlíží pracovní povinnosti. Pohodička. Pak přijde prudké probuzení. Paroubek přináší podivný projev, připravovaný pro podobné prodlevy. Předvolební plán pro přízeň populace.

„Pánové, přestaňte pochrupovat! Poezií pozvedneme politiku!“ pronese Paroubek poznenáhlu. Poslanci podiveně pozvedají pohled. "Poslouchejte, přednesu první píseň."

Paroubek pootevře pysky, přichází pohroma. Příšerné, poezie pokulhává, přímo padá. První poslanci pádí pryč.

„Předsedo, přestaňte proboha!“ Pokus přerušit patálii padl. Paroubek pokračuje.

Posluchači panikaří, pouze právě probuzený Pohanka pochválí Paroubka. „Pěkné.“ Pitomec, prospal pointu.

„Příšerné, perverzní,“ protestuje pravá polovina parlamentu. „Poťouchlé,“ přitaká prostředek.

„Paroubku, prasíš poezii!“

„Poezie? Pouhý průjem!“

„Případ pro psychiatry...“

„Poezii ponechejme poetům, politiku pějme!“ přidává pohoršený premiér.

„Pryč! Pryč!“

„Proč?“ přeruší přednes Paroubek.

„Proto! Příšerná performance!“ pokřikují pánové poslanci.

„Pitomost!“ praští pěstí Paroubek. „Podlé pomluvy pravice!“

„Přerušujete poklidné projednávání palčivých problémů, předsedo!“

„Povolejte prezidenta!“ pohrozila poslankyně Parkanová. „Posoudí problém, prověří provokaci, přeruší prznění poezie!“

Paroubek pobledl. „Pantátu prezidenta?“ Pochopil příliš pozdě. Přepískl.

Poodstoupí, pak pobouřeně prskne: „Pche, pokrytci, pro příště píšu pouze pohádky.“

„Pohádky? Paroubkův politický program, předpokládám,“ poznamená premiér potichu.