Poslední Čech

Kráčím ulicemi podzimní Prahy, zlaté listí se mi točí okolo nohou a studený vítr mi profukuje oblečením. Většina lidí dnes raději zůstala doma v teple, ale mně je tu dobře. Na tomhle místě jsem se narodil a vyrostl, má blízko k mému srdci a za nic bych ho nevyměnil. A přesto - je tu něco, s čím se nikdy nesmířím. Úzké uličky se proplétají městem, křižují se a zase rozplétají. Míjím staré budovy, spousta z nich má slavnou minulost, kterou ale skoro nikdo nezná. Nikde se o našich dějinách nemluví, nikdo je nezná. Praha není důležitá - je to jen jedno z měst Moravské republiky.

Jdu Bezručovou ulicí, pojmenovanou podle toho slavného moravského básníka, přecházím Komenského náměstí, uprostřed kterého ční časem ošlehaná socha tohoto moravského myslitele. Pak konečně přicházím na Husovo nábřeží. Místo, které se chlubí jménem velkého teologa z Čech. Ale je to jen slabá útěcha - vždyť o tomto muži se ve školách téměř neučí, při nejlepším jen jako o jednom z prvních moravských protestantských kazatelů, kteří působili v Čechách. A přitom se Čechy k moravské reformaci nepřidaly, dokud Moravané neoblehli Prahu.

Tady na rohu to je: můj oblíbený Staropražský šenk. Sotva vstoupím přivítá mě známá, přátelská atmosféra. Pozdravím několik známých a zamířím ke stolu, kde sedí kamarád.

„Ahoj, Honzo,“ pozdravím, ale dočkám se jen nesouhlasného zavrtění hlavou. Nemá rád, když mu říkám touhle českou verzí jména Jan. „Su Jenda, sakra, Jeník,“ odsekne obecnou moravštinou, která mi rve uši. Po chvíli vnitřního boje se rozhodnu to nekomentovat.

„Jak jde život?“

„Tož to víš,“ pokrčí rameny. A on je prosím rodilý Pražan!

„Jednu Plzeň,“ zavolám na obsluhu a Jenda uznale pokývá.

„Plzeň je dobrá. Ale stejně, nejlepší vždycky bude Černá Hora.“

Nesouhlasně zabručím a mou náladu nezlepší ani čerstvě donesený půllitr, na kterém je velkým písmem natištěno Moravian beer.

„Plzeň je český pivo,“ zamumlám pohoršeně.

„Nech toho,“ mávne rukou Jenda. „Vždyť jsme všici Moravani. Nějaký dělení nemá smysl, už tak stačí, že se rozpadlo Moravskoslovensko.“

„Taky se teď Slováci mají. Kdežto v Praze ještě není ani postavený metro.“

„Praha je moc malý město na metro, nevyplatilo by se to.“

„To víš že by se to vyplatilo, jen by nesměly všechny peníze končit na Moravě.“

„Však je taky na Moravě hlavní město!“ zvýšil hlas Jenda. Z jeho výrazu jsem poznal, že mě musí přesvědčit o své pravdě za každou cenu. „Já tě nechápu. Proč se snažíš vytvářet neexistující problém? Vždyť jsme všichni stejní. Čechy byly vždycky součástí Moravy, máme stejnou historii a za ty léta už jsme se všichni promíchali. A v občance máš napsáno, že tvoje státní příslušnost je moravská. Tak seš Moravan.“

„Nejsem Moravan a nikdy nebudu. I kdybych měl být posledním Čechem.“

Co jsem se tímto krátkým výtvorem snažil říci? Výklad nechám na každém z vás. Když mě neodsoudíte předem, třeba pochopíte, jak se dnes cítím já v tomto státě.