Den poté

Pro jednou trochu méně vážně aneb ze života středoškoláka. Takové malé ohlédnutí za uplynulým obdobím mého života.  

Byl to zvuk, jako když vám u ucha vybuchne malá protiletadlová střela. A mělo to na mě i podobný účinek. Budík děsivě kvílel a já měl pocit, že vyzvání chemický poplach. Vyděšeně jsem sebou trhl a vytřeštil oči. Ten stroj zkázy zvonil dál. Roztřeseně jsem se natáhl a vypnul ho. Bylo půl šesté ráno. Vstal jsem. Co jiného jsem taky mohl dělat? Bylo úterý a já jsem měl na sedmou.

Když jsem vycházel z domu a v puse ještě cítil chuť pasty, kdesi hloubi mi zahryzal červík pochybnosti. Něco bylo špatně. Pak jsem si zlostně odfrkl. Jistěže to je špatně! Vstávat v tuhle hodinu je nelidský! Ale stejně ten pocit zůstal. Pravda, cítil jsem, že jsem to včera na oslavě trochu přehnali a hlava mi pořád temně duněla slabou kocovinou, ale něco na tom bylo divného. A na jazyk se mi dralo jakési slovo, ale ani za nic jsem si nemohl vybavit jaké. Snad mutageneze? Ne, dneska biologie není. Ale na M to slovo začínalo.

Ten den byl opravdu divný. Autobus i vlak jely včas. Jak jsem tak seděl na ošoupané koženkové sedačce v kupé a klimbal, přemýšlel jsem, co se dnes bude dít. Bohužel jsem měl v hlavě jako vymeteno. Včera jsem toho asi opravdu vypil hodně. Usměvavý průvodčí mě požádal o jízdenku. Když jsem ji po chvíli kdesi z bundy vylovil, přátelsky mě upozornil, že už mi brzy vyprší. Zamyšleně jsem ho odkýval a ponořil se do chvilkové dřímoty.

Probudila mě příjemná slečna sedící naproti tak, že mi zaklepala na koleno. Usmál jsem se na ni a poděkoval. Byli jsme v Brně. Následovala obvyklá procedura boje s davem o to, kde se dostane dřív do vozu městské hromadné dopravy. Ale já jsem byl již léty zocelený a měl jsem své zkušenosti. Věděl jsem, kam správně položit nohu, aby mě sprintující důchodci nepředběhli. Uvnitř jsem se svalil na volné místo a nasadil si sluchátka. Cestou jsem hleděl z okna a přemýšlel. To slovo na M jsem měl pořád kdesi na kořenu jazyka, ale ne a ne si ho vybavit. Minuli jsme velký billboard s reklamou na margarín. Margarín? Ne, to taky nebylo ono. Až na to přestanu myslet, tak si vzpomenu. Zadíval jsem se na míhající se stromy. Venku už bylo docela pěkně a přes den bude určitě teplo.

Přišel jsem do hodiny a paní profesorka na mě upřela nechápavý pohled. Dnes jsem kupodivu nepřišel pozdě, jak se mi to v úterý obvykle stává. Jen jsem pokrčil rameny a usadil se do lavice. Ve třídě skoro nikdo nebyl. Nedivil jsem se, nikomu se na sedmou nechtělo. Začala výuka a já upadl do své klasické letargie. V tom jsem ucítil tupou bolest. Chytil jsem se za hlavu a v duši zakvílel. Opožděná kocovina. Z výkladu jsem zachytil jen pár slov, mezi nimi i cosi, co znělo jako „dznedzlendz“, takže jsme se pravděpodobně bavili o Nizozemí. Nizozemí? Ne, to slovo určitě začínalo na M.

Sužován deprimujícím zážitkem z konverzace a navíc strašlivou bolestí kdesi uvnitř jsem se dobelhal do druhého patra a svalil se do lavice. Můj soused ani ti dva přede mnou tu nebyli. Flákači. Asi je ta včerejší oslava taky zmohla. Nemůžu jim to vyčítat, v duchu jsem se proklínal, že jsem nezůstal doma. Ostatní lavice byly taky prořídlé, jak jsem rozpoznal svým zakaleným zrakem. Byla matematika. A pak byla chemie. Proboha, moje hlava! Jak může člověk snést takový brutální útok na svou psychiku? Nevnímal jsem okolí, jen otáčel hlavou podle hlasu. Myslel jsem, že už to horší být nemůže. Bylo.

Následovala hodina němčiny. Rozhodl jsem se, že mozek úplně vypnu. Nemůžete mě vinit – byl to pud sebezáchovy! Bál jsem se trvalé deformace. Asi jako když zapnete fén pod vodou. Po zbytek hodiny jsem měl pocit, že vidím modré míčky a že kdesi v dálce křičí lachtan. Mám vinit školu nebo alkohol? Odložil jsem tu úvahu na později.

Menstruace? Ne, to taky není to slovo na M. Fuj, na co to zas myslím? Skončilo to. Konečně to skončilo, ani nevím jak. Prostě se po těch eónech utrpení ozval zvonek a vyučování ukončil. V euforii, navlékl jsem si oblečení a opustil budovu prestižního gymnázia. Vyšel jsem před bránu a spokojeně se nadechl. Bolest už ustupovala. Bylo to za mnou. Ohlédl jsem se v tu chvíli mi ztuhl úsměv na rtech. To bylo to slovo na M. Dobrý Bože! Já jsem přece včera odmaturoval!