Toužím se přilepit. Zn: Spěchám.

Vidět ji. Aspoň na chvilku. Modré oči, úzké rty, plné tváře, vlnité a volně rozpuštěné dlouhé vlasy. Pozorovat ji, jak dělá, že mě nevidí. Jak elegantně sedí s rukama nahoře. Jak…jak…jak, JÁ ji moc chci!!!

Lepila jsem se.

Olizovala sny.

Mé touhy.

S pravidelností.

Stoupnout si na špičky. Napnout lýtka. Stáhnout zadek. Prstama se přidržet. Nosem se dotknout. Naslinit si rty. A! Přilepit se.

Ve chvíli naprostého přilepení a přisátí...se stalo kouzlo. Zastavil se čas a vše kolem utichlo.  Špičky, lýtka, zadek a prstíky jsem přestala cítit.

„No čaaau.“ Pozdravil mě Igráček s lopatou v ruce… „kde lítáš, už tady na tebe čekáme.“

„Ahoj, čáp nám přinesl bráchu a já ho musím vozit kolem baráku.“ Odpověděla jsem. Mezi tím jsem si kontrolovala sukýnku a otírala pusu. Přilepování byla děsně náročná věc. Často jsem vypadala jako prase, co dostalo slintavku a vyválelo se před tím v olejové kaluži u JZD.

„Kva, kva, kva, kvalitně si zaskáčeme, pojď.“ Kuňkaly plechové žabky na klíček a skákaly směrem…mandelinka bramborová (též na klíček).

„2x2=4, 3x6=18, 4x5=20, 5x3=15, 9x6=54, 8x6=48.“ Zaševelila rudě blikající elektronická násobilka a přehodila si červené listy na „VELKOU,“ kterou já neumím. Furt machruje, že jí to baví?! Proto! Hlavně proto jí doopravdicky ve škole nesnáším. 

 „Dnes nemám na vybavování čas.“ Špitla chodička s pomněnkovýma očima a rovnala si u toho své dlouhé mrkací řasy. „Dnes přijde mezi nás nové zboží. Musím být krásná."

"Hele, krasavice! Kdybyste zvedly raději zadek a šly mi píchnout." Zahulákal udřený Igráček s lopatou v ruce.

"Copak jsme nějakej Igráček?“ Odpověděla jsem. V tom se na mě otočil Igráček – zahradník, hasič, lékárník, doktor, malíř, policajt, kominík, cestář, zedník a kuchař. Každý z nich vykulil oči a otočili se hejrupáčsky v kyčelním kloubu. Asi vzteky. Né, asi, ale určitě. 

Chodička je krásná mrkačka, která má na práci chodit a mrkat. Já jsem taky (malinko) krásná. A umím taky elegantně chooodit a mrkaaat. Hééééheč!

Takamajto :-) 

Koukla jsem se na hodinky. "Jaj! Za chvilku zvoní." Rozloučila jsem se…jazykem zatlačila na sklo, odlepila se, povolila mrtvé prstíky a seskočila na chodník. 

„Tak čau…“ Zamávala jsem, hodila si žlutou aktovku na záda s tím, že se zítra opět přilepím a budu olizovat mé sny a touhy. 

Škoda, že čas ukradl nejen nádherné výlohy,

ale i možnost nalepit se a snít

...