Šaty z polibků

Zalila si dvě lžičky kávy horkou vodou. Jenom k oušku. Zbytek patřil mléku. Třikrát ji lehce zamíchala a ... 

kráčela nahá do obýváku, do jeho křesla, které je otočené směrem k oknu. Nohy si složila pod sebe, opřela se a opatrně usrkla první doušek.

Vyhovujou jí rána, kdy je už Marek v práci a ona má čas pro sebe. Vychutná si ranní kávu, vysprchuje se a ještě než si zavolá taxi, v klidu vstřebá Markovo jedinečný způsob milování. 

Za okny začalo sněžit. Sníh poletoval a třpytil se ve světle lampy jako malé tanečnice.

Večer letím zpět do Bradfordu. Nechce se mi. Tentokrát se mi opravdu nechce. Ještě týden a budou vánoce. Děti se nemohou dočkat a mně se nechce nic. V hloubi duši si přeji zůstat. Zabalit si všechny mé věci z hotelového pokoje, roztrhat letenku a nastěhovat se sem. K němu. Třeba jen na pár dní, třeba jen na okamžik, třeba jen na jednu jedinou noc.

Stále mi voní, stále mi chutná a stále mu unikám. K jiným novým příchozím. Pozná přesně okamžik, když mi do života někdo vstoupí, kdy rozevřu křídla a skočím, kdy se dotknu lásky a pak se zraněná choulím v jeho náruči.

On dělá to samé.

Taková tichá nevyřčená dohoda, která nám oběma vyhovuje.  

Jenomže dnešní noc byla jiná. Odevzdal se mi. Celý. Jeho včerejší „miluji tě,“ jsem nečekala a možná ani on ne. A jestliže je smyslnost času, opojná slast, chci mu unikat k jiným novým příchozím? Chci, aby ho bolel okamžik, když mi do života někdo vstoupí? Chci občasná milenecká křídla, bezpečné úniky a vášnivé návraty?

Ne.

Asi už ne.

Umím si představit nás dva.

Odložila hrnek na stolek, vyhrabala z kabelky mobil a zrušila pondělní setkání s Thomasem. Jednou pro vždy.    

Sníh za okny poletoval čím dál tím víc. Už se netřpytil, protože začalo svítat.

Světlo oknem prostrkávalo svá nedočkavá chapadla. Jeden z paprsků se něžně opřel do stolku u křesla, do plného popelníku, prázdné sklenky od šťávy...a do cizího dámského prstýnku. 

"........?!"

Dotkla se tělem záclony a přiskřípla lačnému slunci všechny paprsky. Za trest! Smyslnost času, je opojná slast?

Čí?

Jeho?   

Zmáčkla ukazováčkem a prostředníčkem filtr. Silně natáhla do plic a zavřela oči. Viděla Markovo černé hluboké oči, široké lícní kosti, velkou bradou s dolíčkem uprostřed a plné rty, které šeptaly „Miluji tě. Chci tě. Potřebuji tě.“

Slzy se jí přes zavřené oči rozkutálely kolem nosních dírek a jedna po druhé padaly na hruď, kde se roztříštily o plné prsy.

Třeba ho Markovi vrátila. Chtěl to ukončit. Pohádali se a ona ho tady zapomněla. Blbost. Takhle Marek vztahy neukončuje. Takhle neukončuje vztah žádný chlap.

Podívala se ještě jednou na prstýnek ve tvaru vějíře. Pyšnil se tam jako páv posetý kamínky. Nedotkla se ho. Nikdy se Markovo soukromí v jeho bytě nedotýká. Típla zbytek cigarety o skleněné dno popelníku.

Dnešní noc byla naše. Jenom naše. A jeho včerejší „miluji tě,“ pro mne znamená víc, než bůh ví odkud zašantročená cetka.

Osprchovala se a oblékla si modrý kostým s bílou těsnou blůzkou. Černou tužkou si obtáhla linky na očích a na stole mu nechala, to co si tolik přál – její zubní kartáček a roztrhanou letenku do Bradfordu.

"Tentokrát to nepokazím. Teď už ne..."

Za okny přestalo sněžit. Čerstvě napadané vločky odrážely světlo do ulice, obchodů a stánků prodávající vánoční stromky, jmelí a svařené víno. Tyhle vánoce budou krásné…