Nový článek? Ale jaký!

Neumím stát nahá uprostřed manéže, bez dárků. Neumím ze sebe umýt slova, bez mýdla. Neumím předkládat vysvětlení, bez klíčů. Neumím, ale hlavně, nechci!                                            

Nový článek, list papíru, prázdný a zatím nepopsaný. Všechny lži, stejně utonou v mé pravdě a věty ztratí význam ve chvíli, kdy je zveřejním. 

Nový list papíru? 

Chci příběh? 

Jaký? 

Zazvonil telefon. Matka mluvila hlasitě a výstižně. Mlčela jsem. Spása v podobě jejího hlasu se nekonala. Stárnoucí žena, která pohřeb neorganizuje, jen se zúčastní a spolu s ostatními, pohřbí svého muže. Nemohla jsem se dopustit zločinu, proto jsem dál mlčela. 

Jaký je to pocit?! 

Odporný. Hnusný. K pozvracení! Vzala bych drátěný kartáč a seškrábala jej i s kůží, která je mi stejně k ničemu. 

J-a-k-ý  j-e  t-o  p-o-c-i-t-! 

Nevím. Chtěla jsem zaplatit daň mlčenlivosti. Zahrát nesvéprávnou. Utéci do světa bez otázek. 

JAKÝ JE TO POCIT!!! 

Jaký? Černý! S těžkými pouty na zápěstí, protože seděl zabořený v křesle s flaškou u nohy. Vožralej s bílou pěnou v koutcích úst. S očima šelmy, která cení krvelačně ostré zuby…a zároveň pláče bolestí. Rozbíjel dveře. Křičel. Nadával nám s bráchou do gestapáků. Museli jsme mu, když byl opilý, vykat. Nejlepšímu tátovi na světě…a my…museli…vykat. Plakal tiše a do rána se díval jako stařec z okna. Ráno, když se vykutálelo slunce na oblohu, nevěděl o ničem. Obývák byl čistý, bez stop vožralé šelmy, bez prázdných velkých zelených flašek a plného, smradlavého popelníku...stopy vždy zahladit. 

Takový to byl pocit!

Černý, jako když se naproti mně probudí soudce, který rozespale, unaveně, znuděně…čte předtištěné otázky a já se mlčky dívám na odřené špičky dětských bot a tiše popírám všechna obvinění proti otci.

Najít v sobě tak sílu. Postavit se a zakřičet přede všemi: učil mě podívat se na hvězdy, potápět se pod vodou, lézt na stromy, střílet z praku, sportovat, fotografovat, smát se, vnímat přírodu, rodinu a lidskost. Milovala jsem ho!!!!!  

Andreo, ZASTAV! 

Z léčebny vždy utekl. Do křesla. Zubožený, smradlavý, třesoucí se hlady…hledal prs…tak jako kojenec, aby upil absťák. Byla to předposlední fotografie z jeho životního alba. Tu poslední držela šelma. Měla zúžené oči, vyceněné zuby a v drápech držela urnu. Urnu…v které ležela na dně...hrstka prachu. Víc z mého milovaného táty nezbylo...

"Není mi líto Ivety, ale Artura, protože tuším, jak mu je..."