Neumím stát nahá uprostřed manéže, bez dárků. Neumím ze sebe umýt slova, bez mýdla. Neumím předkládat vysvětlení, bez klíčů. Neumím, ale hlavně, nechci!
Nový článek, list papíru, prázdný a zatím nepopsaný. Všechny lži, stejně utonou v mé pravdě a věty ztratí význam ve chvíli, kdy je zveřejním.
Nový list papíru?
Chci příběh?
Jaký?
Zazvonil telefon. Matka mluvila hlasitě a výstižně. Mlčela jsem. Spása v podobě jejího hlasu se nekonala. Stárnoucí žena, která pohřeb neorganizuje, jen se zúčastní a spolu s ostatními, pohřbí svého muže. Nemohla jsem se dopustit zločinu, proto jsem dál mlčela.
Jaký je to pocit?!
Odporný. Hnusný. K pozvracení! Vzala bych drátěný kartáč a seškrábala jej i s kůží, která je mi stejně k ničemu.
J-a-k-ý j-e t-o p-o-c-i-t-!
Nevím. Chtěla jsem zaplatit daň mlčenlivosti. Zahrát nesvéprávnou. Utéci do světa bez otázek.
JAKÝ JE TO POCIT!!!
Jaký? Černý! S těžkými pouty na zápěstí, protože seděl zabořený v křesle s flaškou u nohy. Vožralej s bílou pěnou v koutcích úst. S očima šelmy, která cení krvelačně ostré zuby…a zároveň pláče bolestí. Rozbíjel dveře. Křičel. Nadával nám s bráchou do gestapáků. Museli jsme mu, když byl opilý, vykat. Nejlepšímu tátovi na světě…a my…museli…vykat. Plakal tiše a do rána se díval jako stařec z okna. Ráno, když se vykutálelo slunce na oblohu, nevěděl o ničem. Obývák byl čistý, bez stop vožralé šelmy, bez prázdných velkých zelených flašek a plného, smradlavého popelníku...stopy vždy zahladit.
Takový to byl pocit!
Černý, jako když se naproti mně probudí soudce, který rozespale, unaveně, znuděně…čte předtištěné otázky a já se mlčky dívám na odřené špičky dětských bot a tiše popírám všechna obvinění proti otci.
Najít v sobě tak sílu. Postavit se a zakřičet přede všemi: učil mě podívat se na hvězdy, potápět se pod vodou, lézt na stromy, střílet z praku, sportovat, fotografovat, smát se, vnímat přírodu, rodinu a lidskost. Milovala jsem ho!!!!!
Andreo, ZASTAV!
Z léčebny vždy utekl. Do křesla. Zubožený, smradlavý, třesoucí se hlady…hledal prs…tak jako kojenec, aby upil absťák. Byla to předposlední fotografie z jeho životního alba. Tu poslední držela šelma. Měla zúžené oči, vyceněné zuby a v drápech držela urnu. Urnu…v které ležela na dně...hrstka prachu. Víc z mého milovaného táty nezbylo...
"Není mi líto Ivety, ale Artura, protože tuším, jak mu je..."
