Tlustá Andrea aneb v pondělí začnu!

Žena nevěděla radostí, kam dříve skočit. Položila dítě do postele a běžela vařit kaši. Když uvařila, Otesánek ji všecku snědl. „Mámo, já bych jedl!“  

„Počkej, děťátko, počkej, hned Ti přinesu!“ Poté běžela k sousedce a přinesla plný ucháč mléka a mramorovou bábovku. Otesánek pil, jen hltal, a když vypil, snědl, křičel zas, že by jedl.

„Což, dítě, ještě dost nemáš?“

„Mámo, já bych jedl!“

„Počkej, děťátko, počkej, hned Ti přinesu!“ Poté běžela k druhé sousedce a přinesla plný pekáč masa. 

„Mámo, když já bych zase jedl!“

Šla a vydlužila si ve vsi pecen chleba, položila jej doma na stůl a vyšla pak zase ven, postavit k ohni vodu na polévku. Sotvaže vykročila ze světnice, Otesánek, vida na stole chléb, vymotal se z peřiny, skočil na lavici a v okamžení ten bochník s polévkou pohltil, a zase křičel: „Mámo, já bych jedl!“

"Mámo...."

"NO TAK MÁÁÁMO!"

„Jed jsem, sněd jsem: kaši z rendlíka, ucháč mlíka, pecen chleba, tátu, děvečku s jetelem, sedláka se senem, pasáka s prasaty, ovčáka s jehňaty a Tebe taky ještě sním!“

Nemám ráda zimu. Je taková nemastná, neslaná, bez peněz, energie a sluníčka. A protože ji musím vždy nějak přečkat, naordinuji si vydatný spánek, čtení odložených knih, divadlo, filmy, masáže, jídlo a ticho. No jo! Jenomže, já si mojí postelovou zimní terapii prodloužila před dvěma lety…do března, dubna, léta a tak vůbec „NAFURT!“

„Zítra začnu. Pozítří. V pondělí. Dnes si ještě dám. Nebo ne? Nebo jo? Jen si dej Andrej, žiješ jen jednou. Ale co budeš dělat, až se odloží zimní bundy? Polezeš kanálama? Ok. Tak v pondělí!“

„Mámo, já bych jedl!“

„Jen si dej Andrejko.“

„Do ničeho se nevejdu!“

„Ale jdi ty, existuje velikost XL, XXL. X sem X tam, vařila jsem, tak ti nandám.“

Nic mě nepřimělo, abych začala něco dělat. Dokonce i vnitřní hlas mě chlácholil, že v BIG X, se dá žít. Smířila jsem se s tím, že jsem prostě (poprvé ve svém životě) tlustá. Šlo s tím žít…člověk si zvykne opravdu na vše.

A pak přišel den „D.“ Nečekaně!

Sraz základní školy po deseti letech. Půl hodiny jsem se oblékala a svlékala před zrcadlem. Tekly mi slzy a já věděla, že takhle jít nikam nemohu.

Nešla jsem. Styděla jsem se.

A to byl impuls, kdy jsem se oblékla do toho, do čeho jsem se vešla a začala pravidelně makat. 

Rok se s rokem sešel a světe div se, 10 otesánkových kilogramů je pryč. Pro ženu 40 +  je to nádherný pocit. Takový ten, kdy se elegantně obléknete a řeknete si: „Jo. Stála ta dřina za to!“ 

Někde jsem četla názor chlapa že: „Žena působí na druhé přesně tak, jak se vnitřně cítí. Znám, spoustu ženských, který vlastně vůbec krásný nejsou, ale okolí je jako krásné vnímá. Je to proto, že si to samy o sobě tak dlouho myslely, až o své pravdě přesvědčily ostatní. Sebevědomí a vlastní přesvědčení dodává to správné charisma.“

Takže holky, zapracujme na sobě, na vnímání sebe sama a jestli máme nějakou tu nadváhu, přestaňme se podceňovat a zbavme se ji. Ženská krása není o kilogramech, je o něčem úplně jiném. Myslím si, že mužský nechtějí vyžehlenou, silikonovou Kikinu, ale bezva babu, třeba i s čokoládou v ruce, co se umí zasmát. 

Přeji všem krásný den Andrea