Nahá ve vlastní skříni

Blázinec při stěhování mé kanceláře z jedné firmy do druhé, jsem tak nějak ustála. Utahaná si sedla do auta, nakoupila a dovlekla všechny tašky domů. Mé děti v podobě hladových kobylek se o nákup postaraly tak, že jsem neměla...co do lednice uložit.

Odpoledne jsem měla dvě klientky. První prožívala velké trauma, zamřel jí manžel. Zůstala na dvě malé děti sama. Sezení bylo velmi těžké a pro mladou ženu, která hledala cestu, jak začít dál, bolestivé. Druhá klientka řešila rozcestí, na kterém seděla už dva roky. Nebyla schopná žít dvojí život. Byla přesvědčená, že já jí poradím, zda má zůstat s manželem nebo odejít s milencem. Sezení bylo o zmatku v hlavě, srdci a pláči.

Sundala jsem si boty, kabelku a klíče od všeho možné hodila na botník. Mladší syn mi začal vyprávět o chemii, o molekulách, o sloučeninách. Je po mně, proto z toho udělal příběh, ve kterém jsem se dozvěděla, jak každá ta chemická mrcha vypadá, jak se cítí a jak reaguje na různé podměty…UF!   

Zapojit se nebylo v mých silách ani možnostech, protože mozkové buňky mi při první hodině chemie pochcípaly.

Vanu! Potřebuji vanu, vypnout telefon a hlavu!

Zavřela jsem na půl hodiny oči a vychutnávala koupel, voňavou pěnu, ale hlavně ticho. Potopila se pod hladinu, slyšela tlukot srdce a vnímala, jak ze mě odchází všechno napětí.

Usušila jsem se...a přemýšlela, zda si dám velký hrnek kávy nebo čaje. Vylézala jsem z koupelny s ručníkem na hlavě a cestou do pracovny, kde jsem si chtěla vzít čisté prádlo, si sušila mokré vlasy.

„Dám si velký šálek voňavé kávy s mlékem.“ To ve mně rozeznělo božský pocit. Už jsem se viděla, jak sedím v županu na balkoně, nohy opřené o zábradlí, dlouhý kouř se skvělou kávou.

Sundala jsem ručník z hlavy a v tom zahlédla něco šíleného!!! Vytřeštila jsem oči a můj odpočatý mozek nemohl vyhodnotit to, co jsem spatřila!

Byla jsem uprostřed pracovny, tak jak mě pánbůh stvořil s ručníkem na hlavě a za mým oknem, na lešení stáli tři dělníci.

Dopčic!

Zapomněla jsem, že včera postavili lešení až do mého sedmého patra. Během další zpomalené sekundy mi šokovaný mozek řekl: „prchej!“

Otevřená šatní skříň rozhodla! Vletěla jsem do ní. Stihla jsem se při soukání přerazit o žehlící prkno a vysavač. Nacpala jsem se pod oblečení, posadila se na krabici z vánočními ozdobami a zůstala nehnutě sedět. Vyděšená v infarktovém stavu, jsem zaslechla potlesk.

Do kolika dělají? Do osmi do večera! To mi zbývají ještě tak dvě hodiny.

Seděla jsem tiše nahá ve vlastní skříni, mužský pokračovali v zateplování kolem mého okna a já začala přemýšlet nad tím, jak vylézt ven.

Musím se do něčeho obléknout, ale do čeho? Kolem mé hlavy byly jen krátké bundy. Dlouhý kabát byl v druhé skříni. Beznaděj mi pomohlo rozehnat nahmátnutí "šatů."

„Plesové? Plesové!"  

Netuším, jak se mi povedlo (ještě k tomu s šíleným smíchem) navléknout do plesovek, ale při odchodu z mé vlastní skříně, jsem sklidila další potlesk :-)))