Kde vázne komunitní energetika? Na schopnosti státu prosazovat vlastní pravidla

Proč mají v Rakousku nebo Německu fungující komunitní energetiku a my ještě ne? Není to tak těžké pochopit.

Základní definice, na kterých sdílení energie stojí, přinesla totiž evropská směrnice o obnovitelných zdrojích v roce 2018. Členské státy ji měly překlopit do svých národních řešení do poloviny roku 2021. Řada našich sousedů to udělala, my ne. Proto teď máme málo zkušeností a teprve hledáme vhodný koncepční model, zatímco naši sousedicelkem bez problémů zrychlují další zapojování decentralizovaných zdrojů a jejich chytrých propojení.

Ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela se nedávno na Twitteru vymezil proti lobbistům, kteří by podle něj neměli zasahovat do podoby chystané komunitní energetiky. S tím obecně nejde než souhlasit. Česká republika by skutečně měla mít odborně kompetentní úřad, který bude schopný nastavit a prosadit pravidla pro moderní energetický trh, aniž by si na něm dopředu chystali výjimky a výhody nejmocnější stávající hráči v energetice. Jinými slovy, reformu energetiky by mělo autenticky vymýšlet MPO, nikoliv ČEZ, EPH a Sev.en, potažmo distributoři PRE a EG.D.

Při vší úctě to ale nemůže znamenat, že si ministerstvo svou roli vyloží jako „centrální plánování“. Takové tendence se tu a tam objevují třeba v souvislosti s chystanou státní energetickou koncepcí. Je to ale hluboké nepochopení role státu a centrálních úřadů v energetice. Stát by se měl hlavně starat o to, jak nastaví tržní pravidla, jak zařídí, aby tu byla skutečná soutěž mezi energofirmami, včetně těch podnikatelů, kteří vlastní pevnou infrastrukturu v zemi. Největším problémem Česka totiž není „moc trhu“, ale naopak „málo trhu“, o čemž svědčí třeba nedávné srovnání podílu majetku miliardářů v těch sektorech ekonomiky, které přímo závisí na státu. Česko je v tomhle nelichotivém žebříčku druhé hned po Rusku.

Tři z pěti nejbohatších dolarových miliardářů v Česku podnikají alespoň z části v energetice. Pokud pan ministr Síkela opravdu chce omezit vliv lobbistů na podobu moderní energetiky, včetně tolik očekávané možnosti komunitního sdílení, potřebuje prosadit vůli státu ne jako centrálního plánovače, ale jako skutečné autority schopné prosadit tržní pravidla. A to je mnohem větší úkol, než jenom implementovat jednu evropskou směrnici. Obávám se taky, že na to nebude stačit ani samotná aktualizace státní energetické koncepce. Její závaznost je totiž omezená a tradičně se tržním vztahům prakticky nevěnuje.

Byl bych rád, aby diskuse o roli státu a ekonomiky byla čistě akademickou záležitostí, kde by se dalo dlouze a fundovaně popisovat různé nuance vzájemného vztahu v různých evropských kontextech. Tady jsme ale uprostřed řešení problému, jehož nezvládnutí se prakticky dotkne životní úrovně a peněženek milionů lidí. Jak to dopadá, když stát dlouhodobě neřeší hospodářskou soutěž a neprosazuje tržní prostředí, vidíme teď v přímém přenosu na cenách potravin. Je nejvyšší čas, aby si ministr průmyslu a obchodu vyhodnotil, jestli má jeho úřad dost síly a pravomocí na účinné prosazování vlastních pravidel. A pokud ne, tak by si měl o potřebné kompetence urychleně říct.