Tento týden v Evropském parlamentudefinitivně potvrzujeme nová pravidla pro emise CO2, na kterých se shodly všechny členské státy.
Spravedlivé nacenění emisí – nejen těch domácích, ale i u výrobků dovezených ze zahraničí – je úplný základ toho, co jako EU můžeme udělat, abychom přispěli k naplnění globální Pařížské úmluvy o ochraně klimatu. Evropský parlament tím definitivně stvrzuje dohodu, kterou se podařilo vyjednat českému předsednictví.
O čem přesně jsme tento týden hlasovali? V první řadě jsou to změny v evropském systému emisních povolenek. Dosavadní model byl celkem vstřícný k energeticky náročným montovnám, ale málo motivoval k inovacím.
To se teď změní. Evropa potřebuje moderní, konkurenceschopný průmysl, který nebude závislý na neustálých kompenzacích. V novém modelu emisních povolenek budou mít proto výhodu firmy, které se nebojí nových technologií a přinášejí dobrá pracovní místa a nápady.
Místo pouhých kompenzací tak bude víc prostředků směřovat na investice do inovací. Díky Inovačnímu fondu budou dostupnější třeba technologie pro ukládání energie nebo pro zachytávání uhlíku.
Není důvod, aby si někteří byli rovnější
Každá tuna emisí CO2 vypuštěná do atmosféry má negativní dopady na klima a zprostředkovaně i na stav životního prostředí, biodiverzitu nebo zdraví každého z nás. Proto je potřeba, aby za ni firmy platily spravedlivou tržní cenu.
Další změna s tím úzce souvisí. Bezemisní technologie jsou sice čím dál levnější, pořád ale nemohou konkurovat výrobě v zemích s velmi nízkým standardem ochrany životního prostředí (a často velmi levnou pracovní silou).
Doteď jsme evropským firmám tuhle relativní nevýhodu kompenzovali, třeba bezplatnými emisními povolenkami za miliardy korun. Nově to bude naopak: za uhlíkové emise začnou postupně platit všichni – včetně firem, které do EU dovážejí zboží z třetích zemí.
Tím také předcházíme tomu, aby se znečišťující průmysl pouze nepřesunul do zemí mimo EU. Pokud bychom měli přísné emisní standardy jen pro sebe, ale dovoz ze zahraničí by byl neefektivně ošetřen, nic by nebránilo firmám přesunout své továrny mimo EU do zemí s laxnějšími pravidly a na dekarbonizaci rezignovat.
Už teď ostatně vidíme, že zatímco EU se daří snižovat emise z vlastního průmyslu, emise spojené se zbožím dováženým do EU v posledních letech vzrostly. Tomu se říká únik uhlíku (carbon leakage). Proto má cenu nastavit systém tak, aby za emise platili i dovozci z mimoevropských zemí. To je princip uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM).
Celý systém „naběhne“ postupně. Nejdřív budou dovozci podávat zprávy o emisích spojených se zbožím, které do EU dováží. Od roku 2026 budou muset tyto emise začít finančně dorovnávat. Vyrovnání se zpočátku bude vztahovat pouze na vybraná odvětví, kde hrozí největší únik uhlíku, jako je dovoz cementu, oceli nebo hnojiv. Postupně se ale bude rozšiřovat a v daných odvětvích v podstatě nahradí emisní povolenky, se kterými obchodují evropské firmy. Tím dojde k vyrovnání podmínek.
Systém obchodování s emisemi funguje v EU od roku 2005 a za tu dobu vedl ke snížení emisí CO2 o víc než 40 % v těch sektorech, které pod něj spadají. To je v tuto chvíli asi 10 000 provozů z emisně nejnáročnějších odvětví.
Jenže zatímco elektrárny nebo ocelárny už dávno dekarbonizují, máme tu emisně náročná odvětví (typicky třeba vytápění budov), ve kterých pořád mohou CO2 vypouštět do atmosféry zadarmo. Takže zatím leží snižování emisí na bedrech části průmyslu, zatímco jiná část se veze. To by postupně mělo skončit, rovná pravidla pro všechny.
Černí pasažéři stojí peníze nás všechny. Teď půjde naopak podpora lidem
Na černé pasažéry totiž nemáme čas ani peníze. Čím déle totiž budeme dekarbonizaci odkládat, tím bude ve finále dražší. IMF už v loňském roce spočítal, že každý rok, kdy snižování emisí neběží dost rychle, bude znamenat vyšší inflaci a nižší růst už v následující dekádě.
Tady bychom jako Češi měli zpozornět. Z různých důvodů opravdu nepatříme mezi šampiony v zavádění bezemisních technologií. IMF vlastně říká, že bychom právě my měli mít největší zájem na celkovém urychlení dekarbonizace. Jinak to bude pro naše veřejné finance pohroma už za pár let.
Technologické změny se neobejdou bez investic. A nejde jen o velké ambiciózní projekty typu bezemisných oceláren.
Tuzemské domácnosti vloni zdvojnásobily počet tepelných čerpadel a ušetřily tak na spotřebě plynu kolem 15 %. To je vážně dobrý výsledek, který ukazuje, že i zdánlivě malé kroky mohou mít v souhrnu velký význam.
Zatím šly tyto malé investice převážně z kapes jednotlivých domácností. To je poslední velká oblast, ve které jsme dnes potvrdili změny. Do tří let vznikne speciální fond na sociálně-klimatická opatření, ze kterého by mělo být možné financovat úspornější bydlení, přístup k vlastním čistým zdrojům energie nebo tepla.
Kde se ve fondu ty peníze vezmou? No právě díky tomu, že se nově zpoplatní emise v těch sektorech, které dosud měly výjimku. Pro české domácnosti to znamená až 100 mld. Kč + na opatření typu nové vytápění, vlastní fotovoltaika s akumulací nebo zateplení.
Každá domácnost se počítá
Změny v emisních povolenkách (EU ETS) provázela docela bouřlivá diskuse. V Česku to možná bude znít zvláštně, ale zásadní kritika navrhovaných změn se často týká toho, že jsou vlastně moc mírné v porovnání s tím, k čemu jsme se zavázali v Pařížské úmluvě.
Já považuju za důležité, že se v návrhu podařilo udržet několik principů. Za prvé: znečišťovatel platí. Uhlíkové emise jsou klasické negativní externality – buď je zaplatí ten, kdo je vyrobil, nebo se na ně složíme všichni. Hlasuju pro první variantu, ať má odpovědnost ten, kdo znečišťuje.
Za druhé: chtějme inovace, ne kompenzace. Kompenzace znamená, že oddalujeme potřebné změny a do pár let to pocítíme na inflaci, výkonnosti ekonomiky a stavu veřejných financí. Inovace znamená, že hledáme cesty, jak ty změny udělat.
A za třetí: nepodceňujme drobná opatření a „malá“ rozhodnutí jednotlivých domácností nebo malých podnikatelů. Hlavně v posledních letech je podle mě silně vidět, že ze všeho nejvíc funguje obyčejná lidská vzájemnost a ochota pomoct dobrému cíli. Dejme podporu těm, kteří chtějí přispět k řešení klimatické změny a nemají na to prostředky. Ono se to vyplatí.
