Za poslední měsíce zkrachovalo hned několik světových bank a pád švýcarské Credit Suisse zahýbal i českým bankovnictvím. Dění kolem Deutsche bank však ukázalo, jak je evropský bankovní systém stabilní a robustní.
Co se s bankami stalo? Jak chápat dění kolem DB v souvislostech?
Pád amerických bank
Před pár týdny postihl dvě, nutno podotknout, že velké, stabilní a zavedené banky, černý scénář, který je jistě noční můrou nejednoho finančního ředitele a akcionáře. Klienti Silicon Valley Bank a Signature Bank si jednoduše chtěli vybrat více hotovosti, než kolik měly banky momentálně k dispozici. Banky se totiž potýkaly se závažnými chybami v řízení a kontrole rizik, což vyústilo v nedůvěru klientů a následně v kolaps celých finančních společností. To mělo samozřejmě vliv na důvěru investorů v celý americký bankovní systém.
Americký Federální rezervní systém (Fed) se proto rozhodl poskytnout finanční pomoc dalším bankám, kterým by mohl hrozit podobný scénář. Celý systém se tak nakonec poměrně stabilizoval. Krizi z roku 2008 mají všichni ještě ve velmi živé paměti.
Další pád – tentokrát švýcarské Credit Suisse
Jen několik dní poté černý scénář postihl i jednu z prestižních švýcarských bank Credit Suisse. Ta však byla na poslední chvíli koupena svým národním konkurentem UBS, a to za bezmála 3 miliardy amerických dolarů. Důvod jejího krachu byl obdobný jako u finančních institucí na druhé straně Atlantiku. Nedůvěra klientů, kteří začali ve velkém vybírat své vklady, vedla k razantnímu poklesu akcií. Nutno ovšem dodat, že Credit Suisse sužovalo i mnoho předchozích skandálů, včetně kolapsu investičních fondů a rotace představitelů na nejvyšších místech. Pokles hodnoty akcií zaznamenaly ale i další banky, avšak tento výkyv dokázaly ustát, jako například německá Deutsche Bank nebo italská UniCredit Bank.
AT1 dluhopisy
Švýcarská Credit Suisse vydávala, stejně jako mnoho dalších bank, takzvané AT1 dluhopisy („Additional Tier 1“). Dluhopisy AT1 byly v Evropě zavedeny po celosvětové finanční krizi, aby sloužily jako polštář v případě, kdy se banky dostanou do vážných potíží. Jsou však považovány za nejrizikovější z hybridních dluhopisů, protože mají několik specifik.
Oproti běžným dluhopisům mají AT1 poměrně vysoký, nicméně pevný úrok, který má kompenzovat vysokou míru rizika. Mají neomezenou dobu trvání, tedy jejich splatnost je určována emitentem – bankou. Nejklíčovější je však to, že pokud dojde v bance k předem definované nepříznivé události, dluhopisy se přemění na vlastní kapitál banky. V takovém případě věřitelé o investice zcela přijdou nebo se stanou držiteli ve velmi špatně kapitálově vybavené bance. A právě v případě Credit Suisse držitelé AT1 dluhopisů o své investice zcela přišli Na rozdíl od akcionářů.
Běžně je tomu totiž naopak, nicméně švýcarský regulátor Finma rozhodl o úplném odpisu těchto dluhopisů. Celkově tak investoři přišli bezmála o 17 miliard dolarů. Proč zátěž dopadla na věřitele a nikoliv akcionáře, zůstává otázkou.
Důvěra v dluhopisy
Důvěra investorů ve stabilitu finančních institucí tak značně poklesla, přestože byly dříve považovány za velmi bezpečné. To se promítlo do bankovního sektoru v celé Evropě. Například dluhopisy jedné z největších italských bank UniCredit Bank, která má stovky tisíc klientů i v Česku, klesly o 5,5 %.
Bankovní domy vydávají různé druhy dluhopisů, aby splnily regulací stanovený „minimální požadavek na kapitál a způsobilé závazky“ (používá se pro něj zkratka MREL). Za nákup akcií i dluhopisů však nyní budou investoři požadovat vyšší výnos, aby kompenzoval jejich rizikovost. Pro banky tak bude mnohem těžší sehnat potřebný kapitál jednak na vlastní investice, jednak na půjčky, u kterých budou zřejmě nuceni zvedat úrokové sazby.
Dlouhodobého zmrazení trhu s dluhopisy se však banky příliš neobávají, zvláště ne ty české. Po začátku války na Ukrajině, kdy se rapidně zvýšily globální hrozby, se trh také zastavil, nicméně po několika měsících se opět otevřel.
Případ Deutsche Bank
V důsledku této bouře na finančních trzích se začaly propadat i akcie jedné z nejstabilnilnějších německých bank: Deutsche Bank. Jejich hodnota během prvních dvou týdnů v březnu klesla o pětinu, přestože banka hospodaří velmi solidně, a loni dokonce akcionářům vyplatila nejvyšší sumu za posledních 15 let: kolem pěti miliard eur. Nebyla však rozhodně jediná. Pokles ceny akcií zaznamenaly na tento „černý“ pátek 24. března 2023 v podstatě všechny velké evropské banky. Druhé největší německé bance Commerzbank klesly akcie o 5,4 % a jednomu z největších francouzských bankovních domů Société Générale o 6,1 %.
Deutsche Bank ale není Credit Suisse
Deutsche Bank je, navíc, poslední tři roky zisková a má velmi solidní kapitálový polštář. Její kapitálové ukazatele jsou dokonce nejsilnější od 90. let. Ještě před 15 lety sice neměla o nic lepší reputaci než CS, ale to už je minulost. Za nekalé praktiky s hypotečními zástavními listy v USA dostala pokutu přes 7 miliard dolarů a nevyhnuly se jí ani skandály s praním špinavých peněz, konkrétně ruských rublů. Za vedení stávajícího ředitele Christiana Sewinga však prošla kompletní restrukturalizací, zlepšila řízení rizik a zbavila se rizikových půjček. Nyní je největší bankovní institucí v Německu a jednou z největších v EU. Přesto dominový efekt poklesu hodnoty akcií postihl právě ji.
V EU by se scénář Credit Suisse nestal
Unijní a švýcarské regulatorní rámce jsou velmi odlišné, a mohou tak vést k odlišným tržním dynamikám. Zatímco ve Švýcarsku bylo možné upřednostnit zisk akcionářů nad ziskem věřitelů, v EU by tento „obrat“ možný nebyl, jak pro Hospodářské noviny potvrdil i ředitel Monety Jan Friček. Evropští regulátoři se od tohoto kroku proto distancovali. Předseda Výboru pro jednotné řešení EU Dominique Laboureix zdůraznil, že ve vyplácení existuje určitá hierarchie a je třeba ji dodržovat.
„Páteční efekt“?
Co tedy pokles akcií právě DB způsobilo? V tom ekonomové stále nejsou jednotní. Jednou z možností je, jak poznamenala redakce Financial Times, že pád akcií mohl být symptomem takzvaného „pátečního efektu“. Podle něj je „v časech krize lepší prodat svoje spisy pro případ, že by do pondělí nevydržely“, což se vzhledem k předchozímu dění mohlo stát.
Nicméně další bankovní analytici, například Andrew Coombs, analytik Citigroup, pro FT uvedl, že vnímá dění kolem Deutsche Bank jako iracionalitu trhu a investoři prostě začali prodávat cenné papíry, aniž by k tomu měli objektivně závažný důvod. K tomuto efektu došlo mimo jiné i před začátkem finanční krize v roce 2008. Jak poznamenává matador evropského bankovnictví Corrado Passera: „Nejistota vede k přehnaným reakcím i na slabé signály,“ což jsme dost možná mohli sledovat v přímém přenosu.
Deutsche Bank je pak mimo jiné známá i svými vazbami na vysokou politiku v Německu, a proto není divu, že pád akcii komentoval sám spolkový kancléř Olaf Scholz. Svým projevem na tiskové konferenci v Bruselu na summitu Evropské unie se snažil především uklidnit akcionáře, že se o osud banky není třeba obávat. Snažil se tak předejít „negativní spirále“ výběru vkladů, narůstající nedůvěry a dalšímu pádu akcií. Strategie „lepší je být opatrný, než pak litovat“ („better safe than sorry“) se zřejmě německému kancléři vyplatila.
Síla evropských bank
Případy zkrachovalé Credit Suisse a nezkrachovalé Deutsche Bank odhalily hned několik názorných rozdílů světových bankovních regulací. Unijní systém ochrany věřitelů, včetně běžných občanů, je nesrovnatelně kvalitnější a robustnější než ten švýcarský nebo americký. Americká vláda sice chrání vklady investorů do 250 000 USD, ale jen pro banky pojištěné federální vládou.
Evropský systém chrání vklady „jen“ do 100 000 EUR, ale zato u všech bank v Evropské bankovní unii. Vděčíme za to evropskému systému European Deposit Insurance Scheme (EDIS) v kombinaci s deposit guarantee schemes (DGS) jednotlivých vlád, což je celosvětově unikátní ochrana věřitelů. Banky v Evropské unii musí mimo to držet větší podíl kapitálu: 10,5 %. Na rozdíl od těch amerických, kterým stačí držet v hotovosti 8 %, čímž jsou unijní bankovní instituce mnohem méně náchylné na kolaps vlivem hromadných výběrů.
Podle evropských analytiků tak pro pád DB skutečně nebyl a není důvod. Ekonomické metriky používané pro hodnocení „zdraví“ banky se zdají být nastaveny rozumně, banka prosperuje, v posledních letech se s ní nepojí žádné skandály ani nekalé praktiky. Dění tak spíš odpovídá snaze spekulantů ovlivnit dění na trhu a na pádu DB i jejím následném oživení vydělat. Davové chování na trzích funguje par excellence: pokud začne akcie prodávat větší skupina akcionářů, vzbudí tím nedůvěru v akcie u akcionářů ostatních, kteří se jich také začnou rychle zbavovat a cena akcií klesá. S klesající cenou akcií efektu podlehne ještě více lidí – a hodnota akcií padá, do „spirály“ naskakují další.
Ač bychom si to jistě všichni, včetně analytiků bankovních trhů, přáli, trhy se prostě nechovají vždy racionálně. Abnormality a iracionální chování věřitelů se jednou za čas objeví. Důležité pak je to, jak jsou celkově nastavené rámce a podmínky trhu, ve kterých se tyto události dějí, a jak zareagují příslušní regulátoři. Případ Deutsche Bank nám ukázal, že v Evropské unii máme bankovní sektor skutečně robustní, schopný ustát poměrně silné výkyvy na trhu. Investoři i běžní občané tak mohou zůstat v klidu: krach našich bank nehrozí a evropské bankovní instituce tuto menší krizi ustály s grácií. Stejně jako jsme v Evropě ustáli jiné mnohem závažnější krize.
