Žijeme v právním státě? Experiment naznačuje, že

ne tak docela. V dubnu tohohle roku jsem se – jako službu kamarádce – rozhodla podat za ni svým jménem trestní oznámení. Jak to dopadlo?

Nesmím prozradit, čeho přesně se trestní oznámení týkalo, a tak jen řeknu, že nešlo o rodinné či partnerské sváry, žabomyší války ani o majetek. Šlo o bezpečnost mé kamarádky Mirky, jejího manžela a jejich dětí.

Právě to byl důvod, proč váhala trestní oznámení podat sama. Doufala, že lidé, kteří jí vyhrožují, neznají její novou adresu a žijí v přesvědčení, že pořád bydlí na té staré.

Nikdy jsem trestní oznámení nepodávala, a tak šla Mirka se mnou na prokuraturu. Působilo to tam docela profesionálně, přestože se prokuratura nacházela ve staré budově bez výtahu a chudáci zaměstnanci museli kvůli každému občanovi, který od nich něco potřeboval, sejít o tři patra níž do vrátnice a pak s ním zase vystoupat nahoru. Budova rozhodně nebyla bezbariérová a já se sama sebe ptala, co si počnou, když od nich něco potřebuje třeba člověk na vozíčku anebo starší či nemocná osoba, která jen s obtížemi vystoupá tři patra... Ale fakt to tam působilo profesionálně, dokonce i vrátný, tedy policista vykonávající službu vrátného nebo tak něco, podle všeho uměl číst i psát a sám si opsal do sešitu údaje z našich občanských průkazů. Mirka se zdráhala mu podat občanku – šlo jí přece o utajení adresy --, ale nedalo se nic dělat. Pokud si přála vstoupit do budovy, musela se prokázat dokladem.

JUDr. Fiala, jak mu budu říkat, se choval příjemně. Odvedl si nás nahoru, běžel vzhůru do schodů na vytrénovaných lýtkách, posadil nás za stůl a zeptal se, co pro nás může udělat.
Když jsme mu to vysvětlily, pokusil se Mirku přesvědčit, že by oznámení měla podat ona. Že má strach prozradit svou adresu? Ale prosím vás, paní -------, stačí dát pokyn k jejímu utajení! K lidem, na které trestní oznámení podáváte, se žádné podobné informace nedostanou! Jestli je vám to milejší, můžeme vás kontaktovat telefonicky – ovšem, nemusí to být pevná linka, mobil docela stačí – nebo dokonce e-mailem. Nemějte strach, my jsme vázáni mlčením.... a tak dále a tak dále.

Stejně jsem trestní oznámení podala já.

Bohužel i v mém případě byl problém s adresou. Jako česká občanka žijící v zahraničí nemám, jak jsem zjistila už před časem, žádný zvláštní statut. Pokud chci mít občanský průkaz a pas ČR (což samozřejmě chci), musím mít v ČR trvalou adresu. Tu, jak už si leckdo ověřil, není tak snadné získat, ani když tu bydlíte. Já jsem si zařídila trvalou adresu v domě, kde jsem se narodila a kde dodnes bydlí můj tatínek se svou druhou ženou.

Vysvětlila jsem JUDr. Fialovi, že právě tak jako nesmí vyjít ve známost Mirčino bydliště, nesmí vejít ve známost ani adresa, na které bydlí můj otec. Je mu už skoro devadesát, nemůžeme riskovat, že si to s ním přijdou vyřídit lidé, na které trestní oznámení podáváme. Taky mu tam nesmí chodit žádná, ale vůbec žádná korespondence. Jakýkoli dopis od policie, prokuratury, soudu a tak podobně, který na mou trvalou adresu přijde, může mému tatínkovi a ostatně i jeho ženě způsobit vážnou újmu na zdraví.

Vysvětlila jsem to Dr. Fialovi a on mi trpělivě objasnil, že to naprosto chápe. A jsou na to skvěle zařízeni. Stačí, když jim řeknu, na jakou adresu mi psát. Že je londýnská? Žádný problém! Jen mi ji dejte, všechny dopisy vám budou chodit tam.

Od Mirky si Dr. Fiala vzal telefonní číslo a ujistil ji, že ji tak do týdne, nanejvýš do dvou někdo zkontaktuje a bude to s ní řešit. Mě ujistil, že mi do týdne přijde potvrzení o podání s dalšími informacemi. Dal nám přečíst výtisk mé výpovědi (upozornila jsem ho na chybu v londýnské adrese a Dr. Fiala ji opravil), pak se s námi rozloučil a doprovodil nás k vrátnici, kde už na něj čekal další občan.

Skvělý, říkala jsem si, fakt skvělý! Nechtělo se mi věřit, jak snadné bylo zařídit, aby mi dopisy chodily do Londýna. Nikdy předtím jsem se na českém úřadě s takovou možností nesetkala.

A přišel mi dopis do Londýna? Věřte tomu nebo nevěřte, přišel! Pravda, trvalo mu to měsíc a půl, ne týden. Ale dorazil! Nadšeně jsem podepsala návratku, dala ji do obálky a poslala zpátky, protože královští pošťáci nevěděli, co s ní.

A pak?

Pak dlouho nebylo nic. Mirku nikdo nezkontaktoval – ani telefonicky, ani e-mailem. Usoudily jsme, že se na naše trestní oznámení úřady nejspíš vybodly.

Je to sotva čtrnáct dní, co mě zkontaktoval – nikoli soud, policie či prokuratura, ale můj nešťastný bratranec. "Ivo!" psal mi, "tvýmu tatínkovi přišel pro tebe nějakej dopis – prý od policie nebo od soudu či co. Je totálně zděšenej, že ses zas do něčeho namočila. Musel jsem ho hodinu uklidňovat po drátě. O co jde, prosím tě? Dej mi honem vědět!"

(Nemusím připomínat, že jsem se, přinejmenším od sametovky, nikdy do ničeho nenamočila, ale můj tatínek ode mě evidentně nic dobrého nečeká.)

Nemohla jsem bratranci dát vědět, oč jde, neměla jsem tušení. Musel zajet do tatínkova domu a dopis vyzvednout. Byl už otevřený. A stálo v něm jen to, že prokuratura mou stížnost postoupila policii. Po zhruba pěti měsících, jestli to počítám správně.

Řekla jsem o tom Mirce. Zachvěla se hrůzou – tak takhle by asi vypadalo utajení její adresy. Pak řekla, že je jí to líto a že doufá, že se můj tatínek zase brzo dá dohromady. To já taky. Napsala jsem na adresu, ze které dopis přišel, ať mi veškerou korespondenci posílají do Londýna, jak bylo dohodnuto, ovšem to bude asi k ničemu – vždyť už mi nejspíš psát nebudou, mou stížnost předali policii a neoznámili mi, z jaké adresy mohu očekávat případné další dopisy.

Takže se obávám, že za dalších několik měsíců mi napíše bratranec. "Ivo! Na adresu tvýho otce ti přišel dopis, prej od policie! No, teď už je to lepší, ale dva dny ležel na jednotce intenzivní péče – a tentokrát to prý byl infarkt. Strašně se lekl, do čeho ses to zase namočila."